|
Beseda, část 27.
CHARTA 77 v roce 2002
pokračování
Názory v zaslaných dopisech se nemusí shodovat s názory redakce
Jiří Přibáň, sociolog
Na Chartu 77 nelze pohlížet skrze brýle dnešních zájmů
Charta 77 byla založena na myšlence aktivního občanství. Byla v přímém protikladu k ideologii a praxi režimu, který byl vybudován na všemocnosti státu a jedné strany.
Minulost vždy byla a zůstává součástí politických zápasů současníků. Zejména pak o výročích poskytují nedávné události příležitost vyřídit si politické a mnohdy i osobní účty, nebo si také kompenzovat neuspokojené ambice či napravit si sebevědomí poraněné nepřiznaným vlastním selháním. Obviňování a začasto nevybíravé lži a pomluvy se halí do kostýmů rádoby historických faktů a argumentů. Do vnímání minulosti se tak promítá i všechna bída naší současnosti; jako by pak už nezbývalo nic, čeho by si z minulosti bylo možné vážit. Nebezpečí upadnout pod kola současných zájmů hrozí i Chartě 77, jedné ze světlých stránek naší nedávné minulosti. Proto bych rád jako historik současnosti i jako pamětník, který měl příležitost vnímat Chartu 77 sice z druhé strany hranic, nicméně zblízka jako málokdo, připomenul několik skutečností, jakkoli se mohou zdát banální. Se všemi riziky zkratky, v článku pro noviny nezbytné.
Charta nebyla žádná petice
Prohlášení, jímž Charta vešla do života, datované 1. ledna 1977, na prahu roku, v němž měla bělehradská konference zkoumat plnění závazků stvrzených v helsinském Závěrečném aktu z roku 1975, nebylo v žádném případě peticí. Jeho signatáři v něm nic nežádali. Připomenuli a na řadě případů z různých oblastí života v zemi dokumentovali, že svobody a práva zaručené v mezinárodních paktech o občanských a lidských právech, jakož i o právech hospodářských, sociálních a kulturních, zůstávají v Československu na papíře. Postavili tedy tehdejší politickou a státní moc na pranýř za to, že neplní závazky vyplývající z podpisu těchto paktů. Signatáři Prohlášení Charty 77 oznamovali dále svůj záměr a vůli jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských práv ve vlastní zemi a ve světě. Přihlašovali se k spoluodpovědnosti za obecné poměry a vyznali se z víry ve smyslu občanské angažovanosti, z vůle a potřeby hledat nový a účinnější smysl tohoto aktivního občanství. Byla to tedy kritika poměrů, vyhlášení záměrů, příslib či závazek učiněný nikoli anonymně, nýbrž stvrzený vlastním podpisem. To všechno krátce poté, co byla země svázána do kozelce reálného socialismu, kdy se neblýskalo na časy v otázce sebemenší liberalizace poměrů a nebylo vidět žádné světýlko na konci tunelu. Prohlášení výslovně říkalo, že Charta 77 - volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které nemá stanovy ani organizaci či členství a je reprezentováno pouze třemi mluvčími - nechce vytyčovat vlastní program společenských či politických reforem či změn. Nicméně její ideová orientace, trvání na principu všeobecné platnosti nezadatelných lidských a občanských práv a svobod, byla sama o sobě radikální výzvou režimu, který svou existenci založil na potlačení těchto práv a svobod a nemohl je respektovat, aniž by popřel sebe sama. Myšlenka aktivního občanství byla v přímém protikladu k ideologii a praxi režimu, který byl vybudován na všemocnosti státu a jedné strany. Prohlášení samo o sobě, stejně jako jeho zveřejnění se jmény jeho signatářů, bylo bezpochyby činem hodným obdivu a úcty a tehdejší svobodný svět je tak přijal. Velikost či historický význam Charty nelze ovšem poměřovat jen oním prvotním dokumentem a intencemi jeho signatářů, ale následujícími deseti lety drobné průzkumné, kultivační, pedagogické práce. Svou autoritu si Charta 77 získala tím, že nepodléhala ani náporu perzekuce, difamací a pomluv v prvních dvou měsících svého působení, kdy počet těch, kteří se k ní jmenovitě a veřejně přihlásili, vzrostl z původních 242 signatářů na 617 (k 9. březnu 1977), ani pozdějšímu tlaku, kdy byli opakovaně vězněni mnozí z jejích mluvčích i další chartisté, či v rámci takzvané asanace terorem státní bezpečností vytlačováni do emigrace zejména její mladší signatáři. Chartisté se nevzdali, nedali se odstrašit, neodložili své záměry "na lepší časy". Texty Charty 77, obecně nazývané dokumenty, jichž bylo uveřejněno od začátku roku 1987 více než tři sta, prosvětlovaly všechny sféry života v Československu. Byly to jediné necenzurované a na režimní mašinerii nezávislé informace o stavu země a životě jejích občanů.
Perspektivy občanské emancipace
Těmito kritickými analýzami Charta 77 mimo jiné pomáhala vytvářet podmínky k účinnému tlaku západních vlád na země sovětského bloku při následných schůzkách Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, a dávala tak spolu s občanskými iniciativami z dalších zemí helsinskému procesu nový, důležitý rozměr. Tím, ale i dalšími zahraničními aktivitami se Charta 77 stala nepřehlédnutelným činitelem v mezinárodních vztazích. Charta 77 pomohla vrátit Československo na politickou mapu Evropy jako zemi, kde se lidé hlasitě zasazují o svá práva a svobodu a jsou odhodlaní přinášet v tomto zápase i oběti. Především díky Chartě zazníval z Československa hlas, s nímž bylo možné se solidarizovat a čerpat z něho naději na lepší budoucnost - i této země. (A na který mohli být exulanti hrdí jako na hlas toho "lepšího" Československa na rozdíl od prolhané vlády, která byla tehdy hanbou Evropy.)
Vzpamatujte se do svobody!
Úsilí Charty a z jejího středu vzešlého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných naplnilo přesvědčení filozofa Jana Patočky, jednoho z první trojice mluvčích, že Chartou se zrodila spontánní solidarita se všemi, kdo trpí bezprávím, že se už nad žádnou nespravedlností a diskriminací nezavře voda. A tak se stalo vynoření Charty 77 na politickém obzoru rozhodujícím předělem ve vývoji Československa po porážce reformního hnutí z roku 1968. Nejpozději v polovině 80. let bylo zřejmé, že nová orientace, jejíž vstup do života zaznamenal takřka prorocky ještě před svou smrtí v polovině března 1977 Jan Patočka, se stala - také díky drobné a neúnavné práci Charty - reálnou perspektivou všeobecné občanské emancipace. Charta 77 programově nemobilizovala žádné stoupence, nikoho nežádala, aby rozšířil nebo veřejně podporoval její společenství, byla rozhodnuta působit jen svým příkladem. Teprve ve Slovu ke spoluobčanům z ledna 1987 poprvé přímo oslovila občany země: vyzvala je, aby se "vzpamatovali do své svobody" a upozornila na všechny konkrétní možnosti, jak dosáhnout změny společenského a politického klimatu jako hlavní cesty "k lepšímu společenskému a hospodářskému systému". V novém ovzduší začínající Gorbačovovy éry, které pronikalo i do československého reálněpolitického skanzenu, vznikaly po příkladu Charty 77 i za její podpory či s autoritou jmen známých chartistů další občanské iniciativy. V roce 1988 jich už byla celá řada a vzájemně spolupracovaly. Z prostředí Charty 77 vzešel projekt nezávislých Lidových novin, samizdatového měsíčníku který se stal v letech 1988 a 1989 nejrozšířenějším domácím zdrojem nezávislých informací o dění v zemi i ve světě. Mezi chartisty, z jejich podnětu anebo i pod jejich vedením se zrodily dvě výrazně politické iniciativy let 1988 a 1989. Hnutí za občanskou svobodu, které vstoupilo do života v říjnu 1988 manifestem Demokracii pro všechny, který už svým názvem vyjadřoval základní programový trend doby, platný i pro Československo: nikoli obnova, přestavba či obroda socialismu, ale směřování k demokracii jako systému založenému na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a vzájemné toleranci. Manifest byl výzvou společnosti, aby vstoupila do politiky, protože dosavadní moc nebyla ochotna zříci se totalitního způsobu vlády, a výslovně popíral legitimitu takzvané vedoucí úlohy komunistické strany. Druhou výrazně politickou iniciativou, na níž se chartisté podíleli, byla podpisová akce spojená s peticí Několik vět z června 1989. Ta požadovala propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, svobodu pro činnost nezávislých občanských iniciativ, občanských hnutí, nezávislých odborů a dalších organizací, svobodu slova a diskusí o minulosti, respektování požadavků věřících občanů. Tak jako před tím, ani v této nové situaci Charta 77 neuplatňovala nárok na nějaké vedoucí postavení v disentu a opozici, protože se - podle vlastních slov - nikdy nepovažovala za jedinou naději pro československou společnost. Spolupracovala a navazovala spojenectví s lidmi nově vstupujícími do antitotalitního hnutí bez jakéhokoli nadřazování "zasloužilých" ze "staré" opozice. Stejně tak tomu bylo v okamžiku akutní krize režimu po 17. listopadu 1989, když se paralelně ustavily v Praze a Bratislavě dvě reprezentace veřejnosti a formující se občanské společnosti - Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Osobnosti, které prošly školou disentu, zejména Charty 77, ženy a muži pocházející z jejího prostředí, z disentu Chartou inspirovaného nebo s ní spolupracujícího, se postavili do čela demokratického převratu společně s těmi, kdo vstoupili do politického života až nyní, a přivedli jej k vítězství.
Sázka na lidská práva
Jedním z faktorů, možná dokonce tím rozhodujícím, proč po pádu komunistického režimu nedošlo k vítězné repríze pražského jara, ale k revoluční demokratické transformaci, byla sázka na lidská a občanská práva, na nedělitelnost lidské svobody a na princip aktivního občanství. To byl základ nové orientace, s níž vstoupila Charta 77 do života a která posléze vyústila do programu demokratické revoluce. Alternativa Alexander Dubček, nebo Václav Havel, nebyla otázkou osobní a prestižní, ale zásadní. Volba Václava Havla, spoluzakladatele Charty 77 a jednoho z jejích prvních mluvčích, za prezidenta, byla tehdy pro občany doma i pro svět důkazem toho, že demokratický převrat v Československu je nezvratitelný. Symbolizovala také skutečnost, že disent, protikomunistický odpor, byl uznán za jeden ze základních kamenů obnovené československé, a tedy také české demokracie. (Zůstává jím dodnes, tak jako je součástí ústavy českého státu Listina práv a svobod.) Charta 77, prosazující aktivní občanství, byla na počátku jen nadějí, zábleskem v temnotách zlé doby. Dnešní nadějí, jež je tím nejdůležitějším odkazem Charty, je občanská společnost: společnost občanů, kteří se berou za věc obce, cítí spoluodpovědnost za ni, za poměry i za svět a podle toho se snaží jednat a žít. I za cenu, která se za občanské postoje začasté platí.
Vilém Prečan historik
"Pryč se samozvanci!"
Československá televize si vzala boj proti chartistům za svou věc
Totalitní režim v propagandistické kampani proti prvním signatářům Charty 77 před čtvrtstoletím velmi rychle využil i svůj nejúčinnější ideově mocenský nástroj - televizi.
Kampaň proti signatářům Prohlášení Charty 77 zahájila Čs. televize 13. ledna 1977, den po pověstném článku Rudého práva "Ztroskotanci a samozvanci". Aniž by televizní komentátoři divákům sdělili obsah či hlavní myšlenky. Prohlášení, označili text za "pamflet" a "protisocialistický lživý hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu". Sami autoři Prohlášení a jeho první signatáři byli nazváni zrádci, samozvanci a "zkrachovalými organizátory kontrarevoluce 1968". Protichartistická hysterie rychle nabrala obrátky. V Televizních novinách začaly být zveřejňovány protestní dopisy a rezoluce stranických organizací i pracovních kolektivů z továren, úřadů, nemocnic či škol. Na obrazovce se denně střídali nejrůznější přisluhovači režimu, kteří se ve svých vystoupeních vyjadřovali o chartistech jako o "rozvratnících" či "služebnících imperialistů". Odsoudit Chartu na obrazovce však neváhali ani lidé veřejně známí, např. spisovatel Jiří Šotola, režisér Jiří Sequens či Emil Zátopek. Redaktoři Čs. televize se nespokojili jen s aktivními horlivci, ale sami vyhledávali "obyčejné lidi", kteří, většinou z neznalosti věci, Chartu odsuzovali: dělníci, vysokoškoláci, duchovní... Komunistický režim se snažil propagandisticky působit i na zahraniční veřejnost, a tak 24. ledna, za přítomnosti kamer Čs. televize, proběhla tisková konference "zástupců pražských pracujících se zahraničními novináři". Diváci se tak - i když v negativním podání - dozvídali, že v Československu existuje skupina lidí, kteří si dovolili kritizovat komunistický režim a jeho poměry.
Kdo je Václav Havel?
Zelenkova televize také dobře plnila směrnici aparátu propagandy a agitace ÚV KSČ, která sdělovacím prostředkům ukládala zostudit špičky mezi signatáři Charty 77. Jako první se svého televizního "portrétu" dočkal Václav Havel. 20. ledna byla odvysílána reportáž s názvem "Kdo je Václav Havel?" Toto desetiminutové propagandistické dílko začínalo záběrem titulku "Ztroskotanci a samozvanci" v Rudém právu a domu na Rašínově nábřeží, kde Havel bydlel. Prorektor Univerzity Karlovy Vítězslav Rzounek hovořil o Havlově tvorbě, která "nemá se socialistickou kulturou nic společného", a o jeho působení v časopise Tvář. Na provoz Lucerny v předválečném a válečném období z pohledu proletariátu zavzpomínali dva důchodci, její bývalí zaměstnanci. Herci Jan Přeučil a Václav Sloup a ředitel Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička vzpomínali na Havlovo působení v divadle. Dalším, kdo se dočkal skandalizační "vizitky", byl spisovatel Pavel Kohout. Reportáž nesla název podle jedné z jeho knih "Z deníku kontrarevolucionáře" a na obrazovce se objevila 22. ledna. Jak píše Pavel Kosatík v knize Fenomén Kohout, spisovatel "byl zabírán skrytými kamerami StB, jak se prochází na Hradčanském náměstí, venčí psa a věnuje se i ostatní rozkladné a protistátní činnosti". Tvůrci pořadu si dali záležet, aby divákům vykreslili především majetkové poměry Kohoutových, které "převyšovaly běžný standard". Ve svých dopisech Čs. televizi se pak diváci mohli pohoršovat nad tím, jak si může "tak blahobytně žít a přitom být ještě nespokojen".
"Pracovna" v ruzyňské věznici
O den později, 23. ledna, byl odvysílán publicistický pořad "o činnosti západních špionážních centrál, rezidentech a rezidenturách v ČSSR a lidech, kteří rozvratně působili proti našemu socialistickému zřízení", nazvaný "Vysoká hra". Bez zajímavosti není fakt, že - podle protokolu o stavu filmové kopie - byl tento film během 19. a 20. ledna přestřihán a znovu přemíchán tak, aby obsah i komentář byly aktuální. Navíc byl přistřižen i vyfabrikovaný materiál, který skandalizoval bývalého ředitele Městských divadel pražských Otu Ornesta. S Ornestem si totalitní moc zřejmě potřebovala vyřídit účty za jeho aktivity v roce 1968. Proto jej Státní bezpečnost krátce po zveřejnění Prohlášení Charty 77 v zahraničním tisku 7. ledna zatkla a obvinila ze "závažné trestné činnosti namířené proti základům republiky". V cele ruzyňské věznice, nakašírované jako pracovna, s ním pak Československá televize natočila - a 19. ledna odvysílala - jeho omluvnou výpověď za aktivity v roce 1968. Ota Ornest se v tomto vystoupení také distancoval od Charty 77, Pavla Tigrida či Jiřího Pelikána. Čs. televize svou kampaní činila přesně to, co autoři Charty 77 kritizovali: totiž, že svoboda veřejného projevu byla v Československu potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků a žádný politický a filozofický názor vymykající se úzkému rámci oficiální ideologie nemohl být zveřejněn. Dvojnásob platila výtka, že byla vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy. Kampaň proti chartistům vyvrcholila 28. ledna, kdy se v dopoledních hodinách sešli v Národním divadle představitelé čs. uměleckých svazů. Zástupci spisovatelů, dramatických umělců, skladatelů, hudebních umělců, architektů a výtvarníků se ve svých projevech přihlásili k "hodnotám socialismu" a odsoudili "rozvratnou činnost". Předsedkyně svazu dramatických umělců, herečka Jiřina Švorcová na závěr přednesla "Provolání čs. výborů uměleckých svazů", které shromáždění umělci podepsali. Čs. televize setkání přenášela v přímém přenosu na prvním programu. Zajímavostí jistě je údaj o sledovanosti. Vysoce angažovanou událost sledovalo 17 procent televizních diváků. Tímto dnem došlo ke změně charakteru kampaně. Štvavá a pomlouvačná hysterie ustoupila do pozadí a sdělovací prostředky žily "provoláním, které učinila celá naše kulturní fronta". Televizní zpravodajství denně přinášelo nová jména signatářů. Denně se k setkání v Národním divadle vyslovovali známé osobnosti kultury: Ladislav Pešek, Karel Höger, básník Karel Sýs či Ladislav Fuks (tato čtyři vystoupení jsou dodnes zachována v archivu České televize, ostatní se nedochovala, pouze je o nich zmínka v protokolu o vysílání), František Kovářík, Jaroslav Moučka, Miroslav Florian, Ilja Hurník či režisér Evžen Sokolovský.
Zpěváci v Divadle hudby
Počátkem února 1977 kampaň zeslábla a zdálo se, že se situace uklidní. Dokonce i Rudé právo ve svém úvodníku 2. února oznámilo, že s kampaní končí - ale už za tři dny ji znovu obnovilo. Mezitím se 4. února v Divadle hudby sešli hudebníci a zpěváci populární hudby, aby podpořili "Provolání uměleckých svazů". Zkrácený záznam z této další vysoce angažované akce ještě téhož dne odvysílaly Televizní noviny a celý záznam o dva dny později. Také k tomuto setkání ČST ve svém zpravodajství přinesla několik ohlasů. Jak uvádí Zpráva o vysílání Televizních novin, byli to například Milan Lasica, Július Satinský, Josef Laufer, Jaroslav Balík či Jan Kozák. Kampaň proti signatářům Charty 77 v Čs. televizi po 10. únoru zeslábla a doznívala jen v reportážích k blížícímu se únorovému vítězství pracujícího lidu a sjezdu spisovatelů. V dalších letech se Československá televize k Chartě 77 vracela už jen sporadicky.
Daniel Růžička
Anketa LN
Přispěla Charta 77 k pádu komunismu u nás? Jak?
MILOŠ ZEMAN premiér
Myslím si, že přispěla velmi. Chtěl bych zdůraznit faktor, o kterém se příliš nemluvilo, ale který považuji za nejpodstatnější. Myslím si, že většinu československých občanů nejvíce naštvalo to, že byli nuceni odsuzovat dokument, který nečetli. A to byla taková urážka lidské důstojnosti, že daleko více než obsah tohoto dokumentu, sám tento fakt jejich ponížení přispěl k sametové revoluci. To je můj názor.
Antonín J. Liehm novinář
Charta byla především odpovědí těm, kteří po sovětské okupaci hlásali, že se nedá nic dělat. V tom byl její hlavní význam, i když nevyvolala takový společenský pohyb jako Solidarita v Polsku. Dál přitom platilo, co údajně řekl Jan Masaryk v roce 1947 po návratu z moskevských jednání o Marshallově plánu: "Dokud se nezmění situace v Sovětském svazu, nemáme šanci ani my."
Eva Kantůrková spisovatelka
K pádu totalitního režimu přispělo mnoho okolností, tou hlavní byl režim sám. O Chartě 77 bych řekla, že režim znevážila. Svými rozbory jeho bolavých problémů, svou taktikou dovolávat se jeho mezinárodních závazků, a hlavně tím, že neměla před násilným režimem respekt. Uprostřed totality vytvářela ostrůvek svobody, jakési předznamenání budoucí demokratické společnosti.
Jaroslav Šabata, politolog
Na "helsinské" konferenci v Madridu začátkem osmdesátých let kritizoval americký delegát Max Kampelman nesčetněkrát potlačování lidských a občanských práv za železnou oponou, opíraje se především o dokumentaci Charty 77. V rámci dalších stádií helsinského procesu fungovali pak chartisté jako jeden z nejvytrvalejších a nejspolehlivějších katalyzátorů středoevropského opozičního hnutí. To vyústilo ve známou řetězovou reakci, jejímž epilogem byl pád Berlínské zdi a československá sametová revoluce. Tento průlom do helsinského procesu zdola podminoval sovětskou říši i v její metropoli.
Tereza Boučková spisovatelka
Charta 77 asi k pádu komunismu nepřispěla, ale její existence určitě přispěla k morálnímu klimatu v naší zemi. Byla to nejviditelnější opozice k tehdejšímu režimu. Byla důkazem, že je možné mít jiný názor a stát si za ním - i přes perzekuce, které tento postoj pro všechny signatáře a jejich rodiny znamenal. Pro mě osobně byla statečnost lidí, jež jsem v Chartě 77 a její blízkosti poznala, jednou z nejkrásnějších životních zkušeností. Byla to naděje. A přesvědčení, "že existují věci, pro které stojí za to žít a trpět".
Václav Klaus předseda Poslanecké sněmovny
Disidentské a další nekonformní iniciativy měly na pád komunismu vliv relativně okrajový, neboť komunismus zkolaboval - nebyl poražen. Já si těchto iniciativ vážím z jiného důvodu (přesto, že pro mnohé své protagonisty byly jen "zbytkovou" aktivitou po prohraném boji uvnitř komunistických struktur). Pro společnost měly význam psychologický. Posilovaly pocit, že se člověk může a má snažit chovat svobodně za všech okolností. Zklamáním pro mne bylo chování některých disidentů po listopadu 1989. Transformaci systému v normální společnost příliš nepomohli. Dali tím najevo, že jim záleželo hlavně na prosazení své představy o fungování společnosti a o zajištění svého místa v ní.
Miloslav Ransdorf poslanec za KSČM
Domnívám se, že Charta nikterak neovlivnila pád komunismu. Zásadní pro změnu režimu byla mezinárodní politická konstelace. Charta sehrála důležitou roli po roce 1989: OF vzniklo proto, aby se naplnily ambice chartistů mít podíl na moci. Mezi signatáři Charty je však mnoho lidí, kterých si vážím.
Dušan Třeštík historik
Komunismus by padl jistě i bez Charty, prohrál celosvětově vlastně již v době, kdy Charta vznikla. Myšlenky i praxe komunismu se definitivně vyčerpaly, ztratily jakoukoliv konkurenceschopnost vůči západnímu kapitalismu, který tehdy nabyl zcela nové, dosud nebývalé dynamiky. Pád komunismu se stal již definitivně "historickou nutností". Takové nutnosti ale vždy uskutečňují lidé a jejich myšlenky, je třeba je nejprve pojmenovat a pak prosadit. To je to, co Charta udělala: neporazila komunismus v Česku, nerozhodla o tom, kdy se to stane, ale o tom, jak se to stane. Mnohým se dnes zdá být její "samet" omylem nebo chybou, nepochybuji ale o tom, že příští historikové jí dají za pravdu. Nemáme v Čechách rádi revoluce. Víme proč.
Bohumil Doležal politolog
Charta samozřejmě podíl na pádu komunismu v ČR měla. Byl však o hodně menší, než si většina jejích představitelů dodnes myslí, a problematický. Vedení Charty se svým konceptem nepolitických iniciativ v roce 1989 jenom pokulhávalo za událostmi a nakonec se prosadilo díky masovým demonstracím opovrhovaných zelinářů, kteří kdysi údajně odmítli žít v pravdě a uzavřeli tichou smlouvu s režimem. Za své politické partnery přitom chartistická špička považovala ne veřejnost, ale poražené komunisty.
Pavel Dostál ministr kultury
Rozhodně! Protože se čím dál více stávala inspirací pro opozici.
Štvanice
Poslední slovo
Některá data zůstávají v paměti nesmazatelně i po mnoha letech. Jedno z nich je 6. leden, den tříkrálový. Před dvaceti pěti roky vydala Charta 77 své první prohlášení a toho dne se místo králů vyrojila smečka estébáků, aby později dostal šanci aspoň Kašpar, předseda trestního senátu Městského soudu v Praze. V Jindřišské ulici obklíčili auto řízené hercem Pavlem Landovským a spolu s ním zadrželi také Václava Havla a Ludvíka Vaculíka, kteří na hlavní poště hodlali "dokument o porušování lidských práv" doručit ústavním orgánům a všem signatářům. Zadržení a spolu s nimi i spisovatel Zdeněk Urbánek, od jehož bytu auto sledovali, byli pak až do noci vyslýcháni. Výslechy mluvčích Charty pokračovaly rovněž v následujících dnech. Ve středu 12. ledna otisklo Rudé právo "obžalobu" pod výrazným titulkem "Ztroskotanci a samozvanci". Prohlášení Charty 77 článek označilo jako "pamflet vydaný skupinkou z řad zkrachovalé reakční buržoazie na objednávku antikomunistických a sionistických centrál". Z textu Charty cituje Rudé právo 23 slov vytržených z kontextu, obšírněji pak z výroků Goebbelse a Husáka. Vůbec však nezmiňuje mezinárodní pakty o lidských právech, které prezident Husák přijal závazně už roku 1975 v Helsinkách. Signál Rudého práva udal tón hysterické kampani v normalizovaných novinách, na vlnách rozhlasu i v televizi. Nadávky a výhrůžky zaplnily dvě brožury v rozsahu 347 stran. Jen v Rudém právu vyšlo do poloviny března 57 pomlouvačných a hanobících článků. Hned druhý den, 13. ledna, začaly výslechy takřka všech signatářů. Pro moji ženu přišli před pátou ráno, zavřeli ji na místní služebnu k odchyceným prostitutkám a posléze dopravili do Ruzyně. Tam na okamžik zahlédla i Jirku Lederera, s nímž jsme se potom setkali až po třech letech v lednu 1980, když přijel vlakem z ostravského vězení. O den později, 14. ledna 1977, se z výslechu nevrátil Václav Havel a jeho manželka Olga obdržela úřední oznámení, že její muž "byl vzat do vazby a obviněn podle § 98 odst. 1 a 2 z tr. činu podvracení republiky a poškozování zájmů státu v zahraničí". Vzápětí StB předvedla ke svědeckým výpovědím přes dvě stovky občanů a provedla 50 domovních prohlídek. Zabavovali knihy, psací stroje, telefony i občanské doklady. Přes všechny šikany se pod prohlášení Charty připojilo dalších 40 podpisů. Proto vyšla tajná směrnice: Vyvolat mezi signatáři paniku, poštvat je proti sobě, iniciátory zavřít, nebo je donutit k emigraci. Ministr vnitra Obzina prohlásil, že "jinak se signatářů nedopočítáme". Mě osobně před vyšetřovnou mladý blonďák v kožáku "uvítal" slovy: "Jste protistátní sebranka, je mi z vás na blití. Vzít bič a řezat vás!" Honicí psi byli puštěni ze řetězu.
Jiří Ruml
LDS v prvních volbách uspěla
Diskuse
Dopis pana Juny, který byl otisknut v LN 11. 1. jako reakce na zamyšlení Emanuela Mandlera o historickém odkazu Charty 77, obsahuje řadu nepřesností. Protože jsem byl členem LDS, politické strany, která dle pisatele propadla, vím, že nevznikla r. 1990, ale dříve. Vznikla z hnutí Československá demokratická iniciativa (ČsDI) a stejně jako Charta 77 se snažila o změnu poměrů v totalitní ČSSR. Na rozdíl od Charty však měla už tehdy jasný politický program, a proto se 11. 11. 1989 (!) prohlásila za politickou stranu. V řadách ČsDI byla i řada chartistů. LDS v prvních volbách nepropadla, byla součástí kandidátky OF a její zástupci byli zvoleni jak do Federálního shromáždění, tak do ČNR. V dalších volbách již nekandidovala, byla rozprášena zdejším revolučním establishmentem.
Miroslav Fleischman, České Budějovice
Komunismus padl díky Chartě
Ohlasy a dopisy
Ad LN 5. 1. 2002: Tradice Charty byla destruktivní. Při čtení článku pana Mandlera se mi až ježily chlupy po těle. Ano, po zveřejnění Charty 77 se zdvihla vlna represí. Že by se ale lidé podle pomluv o Chartě 77 k chartistům také tak chovali, o tom nevím. Ani o tom, že by se nakonec chartisté spojili s komunisty. Byla to Charta 77, která řekla ne politickému marasmu doby, umožnila v listopadu 1989 pád komunismu i následný zrod spektra politických stran. Umožnila i Emanuelu Mandlerovi založit v roce 1990 politickou stranu, která ovšem v prvních volbách nenávratně propadla.
Redakce děkuje za pochopení, že některé dopisy je třeba upravit a zkrátit.
Jaromír Juna, Praha
Charta odkryla totalitu komunismu
Před 25 lety začal hon na signatáře Charty 77 a vznikla anticharta
Koláž LN PRAHA, 5. ledna 2002 - Král je nahý. To, co si většina občanů jen "potichu" myslela, řekli chartisté před čtvrtstoletím nahlas, i když opatrně. Připomněli tak, že proklamovaná ochrana lidských práv je za Husákova normalizačního komunismu jen maska. A pod ní se skrývá obludná tvář totalitní mašinerie.
Během několika let po svém vzniku se Charta 77 stala symbolem odporu proti komunismu. Postupně se měnila v paralelní politickou sílu, i když to v samotném textu zakládajícího prohlášení signatáři výslovně odmítli. Ironie dějin pak způsobila, že z původně apolitické společnosti zaměřené na ochranu lidských práv a na dialog s tehdejší politickou mocí vyšli dva nejvyšší
CHRONOLOGIE
1. 1. 1977 - Vydáno Prohlášení Charty 77, její první dokument. Podepsalo jej 242 lidí.
6. 1. 1977 - Začalo rozesílání Charty v ČSSR. Chartisté se snažili vhodit do schránek 242 obálek s textem prohlášení. Rozváželi je Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský. "Připadalo mi to jako akční film," vzpomíná na "dobrodružnou" cestu Prahou Landovský. Trojici se nakonec podařilo doručit jen 40 obálek. Zbytek jim zabavila StB, když je dopadla na pražské Hanspaulce. Chartistům tak Státní bezpečnost zároveň zabránila podle plánu osobně předat text prohlášení ČTK, Federálnímu shromáždění a vládě.
7. 1. 1977 - Prohlášení Charty 77 zveřejnily listy Le Monde, The Times a Frankfurter Allgemeine Zeitung.
7. 1. 1977 - Charta 77 poprvé pronikla i do Rudého práva, kde se objevil odsuzující článek pod titulkem Čí je to zájem.
O tomto prvním oficiálním týdnu života Charty 77 později Václav Havel řekl: Po zveřejnění Charty a odstartování propagandistické kampaně proti ní jsem prožil jeden z dost divokých týdnů svého života. Bydleli jsme s Olgou tehdy v Dejvicích, tedy na cestě do Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru: po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem. Desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným. (úryvek z knihy Dálkový výslech)
8. 1. 1977 - Text Prohlášení Charty 77 obdržel generální tajemník KSČ Gustáv Husák.
12. 1. 1977 Rudé právo opět vytáhlo do boje proti chartistům v proslulém článku Ztroskotanci a samozvanci. Ten charakterizoval chartisty jako sluhy imperialismu, zaprodance či sionisty: Lidé, kteří chtěli propašovat do našeho domova kontrarevoluci, už jednou dostali po zásluze. Musí si přece být vědomi, že jakékoli nové pokusy musí ztroskotat už v samém zárodku. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes platí plně gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!
14. 1. 1977 - Zatčení Václava Havla a Jiřího Lederera.
17. 1. 1977 - V Paříži byl vytvořen Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu.
23. 1. 1977 - Gustáv Husák a Alois Indra se poprvé veřejně zmínili o Chartě 77; Husák ji označil za "pamflet proti socialistickému Československu".
29. 1. 1977 - StB zahájila diskreditační kampaň proti chartistům: zahraniční dopisovatelé v Praze nalezli ve svých schránkách obálku nadepsanou Mein Kampf za lidská práva, obsahující kompromitující fotografie Ludvíka Vaculíka. Tento dokument vyrobila ČTK z materiálů StB v celkovém počtu 3500 kusů.
5. 2. 1977 - Rudé právo uveřejnilo na téma Charta úvodník Co jim nemůže vyjít.
8. 2. 1977 - Mluvčí Charty 77 odmítají varování generální prokuratury, že Provolání Charta 77 je protiústavní dokument.
3. 11. 1992 - Charta 77 ukončila činnost na setkání mluvčích v Praze. Do roku 1990 ji podepsalo 1800 lidí. Péčí o odkaz Charty 77 byli pověřeni Rudolf Battěk, Dana Němcová a Josef Vohryzek.čeští politici současnosti: prezident Václav Havel a předseda Senátu Petr Pithart.
Proč ale ještě po pětadvaceti letech hovořit o Chartě 77, pestré směsici lidí (stačí vzpomenout na první tři mluvčí: dramatik Havel, filozof Patočka, bývalý komunistický ministr Hájek), která po pádu společného nepřítele ztratila svůj raison d"źtre? Právě pro tu změnu, pro onen vpád chartistů do aktivní politiky. To dodnes vyvolává napětí, spory a sžíravou osobní kritiku těch, kteří za sebou nemají disidentskou minulost. Jsou tu ovšem i důvody jiné, řekněme morální.
Charta 77 vyprovokovala okamžitou represivní reakci vládnoucí KSČ, podporovanou masivní propagandistickou kampaní. Takzvanou antichartu podepsala řada známých zpěváků, herců a publicistů. Mnoho z nich dodnes veřejně působí, aniž by se svým tehdejším postojem nějak trápili. Pohled na jejich tváře a jména znovu otevírá mravní problém mezí osobní odvahy a loajality ke komunistickému režimu. To je v absurdním stylu umocněno soupisem bývalých straníků pod textem Charty. Strašidlo komunismu se tu znovu vrací s důležitými otázkami: "Kdy už se naučíte se mnou mluvit, kdy se přestanete schovávat sami před sebou?" Bilanční vzpomínka na Chartu 77 má ovšem ještě jeden velmi důležitý rozměr dimenzi zapomínání.
Vizionář Patočka
Myšlenkovou hloubku "společenství otřesených", kteří se uvnitř totalitního stroje snaží neustále vytvářet jinou, otevřenou paralelní kulturu, dal chartě nejznámější český filozof Jan Patočka. Jeho myšlení nekončilo na obzoru pádu komunismu a neproblematickém přijetí západního modelu liberální demokracie. Už v době vzniku C harty myslel Patočka dál. Situace člověka v komunistickém světě pro něj měla svůj ekvivalentní obraz v moderním kapitalismu technovědy.
"Jsme zanořeni do moderních států, které tvoří pohlcující instituce jako technika sloužící těm, kdo se s institucemi identifikovali," napsal Patočka. Pochopení a boj s mocí těchto neosobních mechanismů je podle něj úkolem každé svobodné bytosti. Václav Havel tuto myšlenku nejlépe parafrázoval ve svém eseji Moc bezmocných. Po pádu starého režimu ale byla z jeho politické mysli nadlouho vytěsněna. Budování novodobého českého kapitalismu dostalo přirozeně přednost. Pětadvacet let po vzniku Charty a následné Patočkově smrti v důsledku namáhavého výslechu na StB se otázka o moci techniky a jejích politických institucí znovu vrací. Bude vyslyšena? A hlavně, stojí ještě někdo o odpověď?
Petr Fischer
PROHLÁŠENÍ CHARTY 77
( 1. ledna 1977)
Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.
Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.
V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.
Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem" i "prostřednictvím umní" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti "útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).
Další občanská práva, včetně výslovného zákazu "svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence" (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.
V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.
Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou "ochrany národní bezpečnosti" (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.
Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.
CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.
Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
Ed. Pozn.: K textu prohlášení Charty 77 byl připojen seznam jmen prvních 242 signatářů Prohlášení. Prohlášení Charty 77 kolovalo a dochovalo se v mnoha opisech, které se od sebe nepatrně odlišují, např. v členění do odstavců. Přetiskujeme ve znění dobového opisu porovnaného se zněním uveřejněným jako příloha k dokumentu 13/89 (ani toto znění zveřejněné v Informacích o Chartě 77 není však prosté drobných chyb).
zdroj: Internet
Charto, díky za vzdor
NÁZOR PRO
Je málo událostí v našich moderních dějinách s takovým významem, jakou byl vznik Charty 77. Její význam si uvědomíme při poctivém pokusu o zodpovězení otázky, jaké by to bylo, kdyby žádná taková Charta anebo cokoli jí podobného nikdy nevzniklo. Událost je to ještě živá a vášně nevyhasly. Avšak jednou, až hlavy budou chladné, společnost asi bude čerpat z faktu vzniku a existence Charty 77 podobné uspokojení, jako soudní němečtí občané jsou hrdi na pokus o atentát na Hitlera. Našel se zde někdo, kdo vzdoroval, a učinil to ne v křeči, ne v jednorázovém výbuchu vůle, ale s rozmyslem a v plném vědomí následků. Nebyla to náhoda, že Charta vznikla právě v roce 1977. Tehdy byla takzvaná normalizace v podstatě završena. Také brežněvovská arogance vrcholila - a sovětská říše byla tak sebejistá, že v roce 1975 podepsala v Helsinkách Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a ten se zveřejněním ve Sbírce zákonů 13. 10. 1976 stal součástí československého práva. Autoři prvního prohlášení, a jako mluvčí byli podepsáni Jiří Hájek, Václav Havel a Jan Patočka, neudělali nic jiného, než že zveřejnili apel na představitele svého státu, aby se stát řídil zákonem jím vydaným a paktem jím podepsaným. V té chvíli to ještě asi byl politický akt - a právě tyto otázky by měla objasnit věda historická. Autoři jistě předpokládali, že ostatní signatáři, tedy vlády zemí demokratického světa, jejich legitimní požadavek podpoří. Vždyť dokument obsahuje zcela jasná varování proti překrucování smyslu paktu. Následovala represe za naprosté lhostejnosti Západu, který se řídil eisenhowerovským doporučením "nechte je dusit ve vlastní šťávě". Byla to až radostná křeč moci. Operace Asanace, s cílem vystrnadit nejviditelnější chartisty za hranice, byla jen jednou z četných akcí tohoto typu. Dnes stojí někteří strůjci před soudem - a málo - kdo věří na jejich potrestání. Přitom stačí si přečíst onen dokument, na který Charta zareagovala, aby se prokázala naprostá nelegitimita husákovskobiľakovského režimu. V některých momentech Charta paradoxně režim posilovala - podle Orwellova modelu režim potřeboval viditelného nepřítele. Tím spíš, že pomocí nastrčených a zlomených agentů jím mohl do jisté míry manipulovat. Byla to však mocenská hra bez étosu, kdežto mravní síla byla na straně chartistů. V těchto dnech jistě padne mnoho slov oslavných i příkře kritických. Závěrem se omezím na jediné: děkuji.
Ondřej Neff
Tradice Charty byla destruktivní
NÁZOR PROTI
Až do léta 1987 byla Charta 77 jediným opozičním uskupením: všichni "noví", zejména mladí odpůrci režimu ji považovali za vlastní. Mnozí z nich přežívali v kotelnách, jiní navíc vedli diskuse, pořádali přednášky, psali články. Přesto je zřejmé, že Charta 77, tato nejmocnější síla disentu, přinesla polistopadovému režimu víc záporného než kladného. To je dáno především jejími počátky. Většinu zakladatelů a také prvních představitelů Charty 77 tvořili bývalí, za normalizace vyloučení reformní funkcionáři KSČ. Ti prahli po odvetě a po konfrontaci s normalizačním režimem. Ujařmený lid je - jak byli přesvědčeni - podpoří a výsledkem bude vznik opravdu demokratického socialismu. S reformními komunisty (Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jiří Dienstbier, Vladimír Mlynář, Luboš Dobrovský a řada dalších) spolupracovali někteří nekomunističtí demokraté (Jiří Němec, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Jan Patočka). A to tím způsobem, že se radikalismu bývalých komunistických funkcionářů přizpůsobili. A pro vytvoření opoziční jednoty přibrali perzekvovaný, politicky panenský underground. Tak v době dezintegrace společnosti a nejhrubšího policejně totalitního režimu, kdy se veřejně nesmělo vůbec nic, spatřila světlo denní petice Prohlášení Charty 77, požadující kategoricky všechny svobody a lidská práva. Takové prohlášení tehdy muselo vyvolat prudké a dlouhodobé zhoršení politických poměrů. Po Prohlášení Charty 77 následovala tak mocná policejní perzekuce, že ji museli ukrotit sami sovětští soudruzi. Ale také Charta udělala, co jen mohla. Její autorita Jan Patočka prohlásil, že Charta působí nikoli v praktické politice, ale výlučně ve sféře mravní, a Václav Havel charakterizoval dosavadní politiku jako starou veteš. Přistoupil dokonce na tehdejší rozdělení společnosti: disidenti prý žijí vpravdě, kdežto lid "ve lži". To mělo svou logiku: režim dosáhl toho, že obyvatelstvo se o Chartě dozvědělo jen pomluvy, a podle toho se lidé většinou k chartistům chovali. Z Charty se vyvinula poměrně integrovaná silně levicová skupina, která přečkala v opozičním ghettu nejsilnější vlnu policejní perzekuce. Působila "morálně", a činnost dalších opozičních skupin - také "zásluhou" Charty - nebyla až do Gorbačova možná. V listopadu 1989 se Charta spojila s vládnoucími komunisty a stala se základem OF s jeho idiosynkrazií vůči stranám a stranictví, přezíravostí vůči prostým lidem, planým politickým moralizováním, monopolem pravdy a snahou zajistit si také monopol mocenský. Bohužel se na politicky destruktivní tradici Charty 77 navazovalo hodně dlouho.
Emanuel Mandler
Tak "málo": žít jako svobodní lidé
Charta 77 nebyla nesena politickou ideologií, politikum z ní vytvořily teprve vnější podmínky, v nichž vznikla a působila
Je tomu právě čtvrt století, co velké západní listy přinesly text základního Prohlášení Charty 77. Začala jím nová kapitola nejnovějších dějin Československa.
Charta 77 nebyla první petice, s níž se na československé komunistické úřady obrátili lidé nespokojení se situací v zemi. Nebyla to ani petice nijak zvlášť "ostrá", vždyť požadovala jen zdánlivou samozřejmost - aby tehdejší režim dodržoval mezinárodní závazky, které přijal, a začlenil je do svého právního řádu. Tedy něco, co by v civilizované zemi mělo být samozřejmé. Přesto právě Prohlášení Charty 77 vyvolalo nezvykle silnou reakci československých mocenských orgánů. Sdělovací prostředky, které byly plně v moci státních úřadů a jejichž "linii" řídila Komunistická strana Československa, zahrnuly signatáře základního prohlášení vlnou urážek. Moc sáhla k osvědčeným prostředkům: pracovní kolektivy i jednotlivci posílali do novin rezoluce, v nichž protestovali proti textu, jenž nebyl nikde v Československu zveřejněn, a jejž tedy lidé, kteří podepisovali rezoluce a protestní dopisy, nemohli znát. Tisíce umělců, které veřejnost dobře znala, vyslovily veřejně svůj nesouhlas se "skupinkou odpadlíků a zrádců". Chartisté se na dlouhá léta stali "veřejnými nepřáteli" a Státní bezpečnost je bezostyšně pronásledovala.
"Jen" občanská práva
Proč tolik humbuku kolem prohlášení několika stovek lidí bez moci a vlivu? A navíc kolem prohlášení, ve kterém mimo jiné stálo: "Charta 77 není základnou k opoziční činnosti ... Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem či změn..." Z perspektivy demokratického státu je to těžko pochopitelné, vždyť požadavek, aby státní úřady dodržovaly zákony, které samy přijaly, se nezasvěceným očím může jevit zcela neškodný. Československo ovšem tehdy demokratickou zemí nebylo, leda bychom "socialistickou demokracii", kterou se jeho představitelé rádi honosili, pokládali za demokracii skutečnou. Normální demokratické mechanismy v tehdejším Československu nefungovaly například dokumenty, s nimiž se chartisté obraceli na Federální shromáždění ČSSR a další politické a společenské orgány, putovaly neprodleně do rukou Státní bezpečnosti. Ta neměla za úkol zabývat se věcnými podněty, jež v nich byly obsaženy, ale vypátrat a potrestat jejich autory a šiřitele. Charta se totiž dotkla citlivého místa komunistického režimu: poukázala na nesvobodu, jaká v zemi vládla. To z ní udělalo politikum číslo jedna. Základní dokument ukázal, že "král je nahý" a že v Československu jsou lidé, kteří jsou ochotni to říkat nahlas i přes rizika, jaká to přináší. A činnost Charty odhalovala, že se společnost nepodařilo úplně "znormalizovat". Chartisté se sice dožadovali "jen" základních občanských práv a svobod, ale právě ty komunistické úřady občanům nemohly poskytnout. Když se o to o nějakých deset let později pokusil v Sovětském svazu Michail Gorbačov, vedlo to k rozpadu sovětského impéria. Pro komunistické režimy, založené na násilí a lži, bylo pravdivé slovo velmi nebezpečné.
Věcná témata
Dnes, ve svobodné společnosti, je samozřejmě snadné Chartě vyčítat, že se nepřipravovala na převzetí moci a že nevypracovala politické alternativy a scénáře, podle nichž by se po pádu režimu dalo postupovat. Jenže Charta 77 nebyla politická instituce, politikum z ní dělaly vnější podmínky, v nichž vznikla a působila. Charta totiž skutečně nebyla nesena politickou ideologií. Ani nemohla být - její signatáři a aktivisté vyznávali rozličné politické ideje a na jednotném politickém programu by se rozhodně nedohodli. Proto jsou směšné výtky, které Chartě předhazují "levicovost". Jistě, mezi signatáři Charty byli mnozí lidé s levicovými názory. Byli však mezi nimi také mnozí lidé s názory pravicovými, ať už konzervativního či liberálního zaměření. Na politickém programovém dokumentu by se byly různé okruhy chartistů nemohly shodnout. Vědomý ústup od ideologie a snaha o celkový konsenzus Chartě znemožňovaly stát se politickou opozicí, otevřely jí však jiné pole působnosti. Za třináct let svého působení Charta vydala hodně přes pět set různých textů. Velkou část z nich tvoří rozsáhlé dokumenty obsahující analýzy a stanoviska k jednotlivým otázkám problematiky lidských práv a jejich dodržování či porušování v tehdejším Československu. Témata dokumentů se týkala celé škály problémů. Jen namátkou - Charta psala o porušování pracovního práva i o bezpečnosti provozu jaderných elektráren, o svobodě cestování i o vadách právního řádu, o právu na vzdělání i náboženských právech a svobod, o stavu vědeckého výzkumu i o zákazech a omezeních v oblasti rockové hudby. Toto věcné mapování skutečné podoby různých oblastí života československé společnosti se pochopitelně podstatně lišilo od informací, které přinášely orgány komunistického státu ve sdělovacích prostředcích. Nebylo tedy divu, že se tyto orgány snažily poukazovat na to, že chartisté jednají "z nepřátelských pohnutek". Komunisté nemohli připustit, že jde o věcnou kritiku, to by dokazovalo, že socialistický ráj, za který Československo vydávali, má svá temná místa, stejně jako že takových temných míst není zrovna málo.
Nepolitická politika
Tato věcnost byla jedním z důležitých pilířů toho, co Václav Havel a po něm mnozí další nazývali "nepolitickou politikou". Přístup Charty 77 k politické ideologii samozřejmě nešlo přenést do demokratického prostředí, v němž na základě svých ideologií soupeří politické strany o moc. Proto měl plnou pravdu Václav Klaus, když z části Občanského fóra a dalších zájemců vytvořil mocnou politickou stranu. Politická strana hledá konsenzus u svých členů a ve volbách se uchází o podporu veřejnosti. Vstupují do ní a podporují ji ti, kdo souhlasí s její ideologií, což je jistě v pořádku. Přesto má "nepolitická politika" své místo i v demokratických státech. Věnují se jí občanské iniciativy, které dělají právě to, co dělala Charta: obracejí se na státní úřady s kritikou a návrhy, jak co udělat či zlepšit, a doplňují svým působením činnost státních institucí. O moc se neucházejí - chtějí vykonávat to, k čemu byly založeny, a jejich cílem není vstupovat do politické hry. Čím víc političtí představitelé občanské iniciativy odmítají, tím víc dávají najevo, že je pokládají za politické oponenty. Právě tak, jako komunistické orgány pokládaly za svého protihráče v boji o moc Chartu 77, přestože jím nikdy nebyla a ani nechtěla být. Třináctiletou činnost Charty 77 nelze hodnotit jako dobrou či špatnou (tj. úspěšnou či neúspěšnou) činnost politické opozice. Tou Charta nechtěla a vzhledem ke složení svých signatářů ani nemohla být. Byla to občanská iniciativa zaměřená prvotně na dodržování lidských práv, ovšem s úctyhodně rozsáhlým spektrem zájmů. Posouzení etického rozměru Charty ponechám jiným, jen bych připomněla, že léta existence Charty usnadnila vznik dalších, již političtěji zaměřených občanských iniciativ. Charta jim obrazně řečeno prošlapala cestu. Moci nezbylo, než se smířit s tím, že se občané chtějí vyjadřovat k situaci, ve které žijí. Účel Charty 77 - přispět k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé - tím byl v podstatě naplněn.
* Myslíte si, že Charta 77 výrazně přispěla k pádu komunismu v Československu?
www.lidovky.cz
Petruška Šustrová
Charta 77 bude patrně mít v Praze pomník
PRAHA - Někdejší disidentské hnutí Charta 77 bude mít v Praze patrně pomník. O jeho vybudování jedná zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch se starostou městské části Praha 1 Janem Bürgermeisterem. Cílem iniciativy je lidem trvale připomínat význam hnutí. Uvedla to včera ředitelka nadačního projektu Konta Bariéry Božena Jirků. "Zatím je vše ve stadiu příprav," řekla. Pomník, který mají tvořit dvě bronzové sedmičky umístěné na zhruba metr vysokém betonovém podstavci, by měl stát asi na Klárově v Praze 1. Autorem pomníku bude výtvarník Petr Tučný. "Vložíme do toho počáteční částku sto tisíc korun. Myslíme si, že by to o moc dražší být nemělo," uvedla Jirků. Dodala, že v případě nedostatku peněz požádají o příspěvek také některé další organizace. "Veřejnou sbírku bychom však vyhlašovat neměli," doplnila.
čtk
Charta 77 x Anticharta
Co byla Charta 77 a Anticharta
CHARTA 77
Vznik Charty 77
Na Nový rok před pětadvaceti lety byl zveřejněn první dokument jednoho z nejproslulejších a nejdéle pracujících disidentských hnutí ve střední a východní Evropě - Prohlášení Charty 77. Žádal, aby vláda dodržovala lidská práva, jak ji zavazuje ústava a mezinárodní dohody. Na začátku Chartu podepsalo na 250 lidí. Co byla Charta 77
Neformální společenství lidí, kteří se zasazovali o respektování občanských a lidských práv. Neměla žádné stanovy. Jediným orgánem byla instituce mluvčích. Dokumenty Charty 77 se šířily prostřednictvím samizdatu a rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC. Z prohlášení Charty
"...Tisícům občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu. Nesčetným mladým lidem je bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Svoboda náboženského vyznání je systematicky omezována..."
ANTICHARTA
Vznik anticharty
Proti Chartě 77 rozpoutali komunisté kampaň. Její součástí se 28. ledna 1977 stalo i shromáždění umělců v Národním divadle. Jiřina Švorcová přečetla provolání uměleckých svazů "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru". Provolání nakonec podepsalo 76 národních, 360 zasloužilých a více než 7000 dalších umělců a souborů.
Kritika neznámého
Skutečný obsah prohlášení nebyl oficiálně zveřejněn. Rudé právo to vysvětlilo tím, že uveřejněním textu by samy sdělovací prostředky spáchaly trestný čin pobuřování. Vasil Biľak měl údajně panický strach, že by se k Chartě přihlásili desetitisíce, možná i statisíce občanů.
Z provolání anticharty
"...Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu."
pf, il
DALSI CLANKY JSOU Z www.respekt.cz – z respektu
V debatě o odkazu Charty 77 se vynořil i tón hodný doby normalizace
Si tacuisses, philosophus mansisses, říká antická anekdota. Kdybys byl býval mlčel, byl bys zůstal filozofem. Starý lexikon to vysvětluje jasně: hlupák ve společnosti filozofů dlouho mlčící a také za filozofa pokládaný konečně hloupou řečí se prozradil. Kdybys byl býval nepsal, byl bys zůstal publicistou. Tolik bychom mohli říci na adresu Petra Žantovského a jeho kritické reflexe 25. výročí Charty 77 (internetový časopis Virtually, www.virtually.cz, 7. ledna). Logika článku totiž odpovídá zmíněné anekdotě. Nejde o to, že by sama Charta 77 byla nekritizovatelná. Nejde ani o to, že by nebylo možné dnes kriticky nazírat její odkaz tak, jak se projevuje v soudobé politice a společnosti. Zaráží ovšem, když se tak děje s pomocí argumentů a tónů, které by zapadly i do normalizačního Rudého práva. To je snad nejvýraznější bod v reflexích čtvrtstoletého výročí Charty. Není sice jediný ani převládající, zato má slušný punc oficiality.
V širokém spektru
Odkaz Charty 77 si připomněli mnozí. Při její názorové šíři a zahrnujícím, nikoli vyčleňujícím charakteru není divu, že vzpomínky a názory se táhnou v širokém spektru. S některými z nich se můžeme shodnout, s jinými nesouhlasit, ale pořád se pohybujeme mezi slušnými mantinely, které umožnil pád komunismu v listopadu 1989.
Se svým kritickým názorem se nikdy netajil například Emanuel Mandler, jeden z "nechartovních" disidentů. Také nyní v Lidových novinách (5. ledna) si udržel svůj tradiční odstup. Charta prý přinesla polistopadovému režimu víc záporného než kladného. Proč? Inu proto, že většinu jejích prvních představitelů tvořili vyloučení funkcionáři KSČ, kteří "prahli po odvetě a po konfrontaci s normalizačním režimem". V listopadu 1989 se pak Charta spojila s vládnoucími komunisty a stala se základem OF. Ale když ti vyloučení komunisté prahli po odvetě, proč se místo toho spojovali s vládnoucími komunisty? To už se nedozvíme.
Právo (též 5. ledna) přináší rozhovor Alexandra Kramera s Petrem Uhlem. Na první pohled by si čtenář mohl říci: Co to sakra znamená? Kramer dělá rozhovor s Uhlem! Dva redaktoři téhož listu! Dva trockisté! Dva signatáři hned z ledna 1977! Nesmrdí tu něco? Jenže to, co by jinde působilo podezřele, má tady punc věrohodnosti. To, co by v komentáři působilo rozumbradovsky či karatelsky, působí v rozhovoru autenticky. I čtenář, který o Chartě 77 leccos věděl, si rozšíří obzor.
Zlaté Rudé právo
Úvodem citovaný článek Petra Žantovského však z předchozích mantinelů ostře vybočuje. Za prvé: Petr Žantovský není ani soukromník, ani nezávislý publicista. Je dobře znám z éry normalizace coby přispěvatel časopisu Melodie. To není sám o sobě žádný zločin, ale Žantovský do ní psal od roku 1984, tedy právě poté, co předchozí redakce byla na zásah ÚV KSČ rozprášena. Byla to doba honu na nezávislé kapely. Už se sice nezavíralo jako o dekádu dříve v případě Plastic People, ale komunistům zato vadily i nevinné kapely a názvy jako Jasná páka (pozdější Hudba Praha). Z Melodie se tehdy stal poslušný orgán linie ÚV KSČ. Za druhé: Petr Žantovský je dnes členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a také poradcem předsedy sněmovny Václava Klause. A takto ukotvený člověk pocítil potřebu reflektovat odkaz Charty 77 po 25 letech. Z čeho vyšel a k čemu dospěl?
Charta 77 prý byla plynulým, byť modifikovaným pokračováním "vítězného února". Byla -- až na výjimky -- elitní skupinou, která se od té Gottwaldovy, respektive Dubčekovy lišila jen tím, že nebyla u moci. A náhradou za komunistický režim nabízela jen "samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii", kterou zajímá jen míra její vlastní moci. "V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968," píše Petr Žantovský. A po listopadu, kdy se většina Charty dostala skutečně k moci, se prý opakoval týž proces, jaký známe z dob poúnorových, posrpnových, ale i z vývoje uvnitř dědice chartistických metod, Unie svobody. Šlo prý o "historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných ,vyvolených', přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů". Čteme-li Žantovského názory na Chartu 77, máme pocit, jako bychom v ruce drželi normalizační tisk. To jsou konce. Služebník bývalého režimu se nejenom uchytil v demokracii, ale navíc slovníkem někdejšího chlebodárce útočí na ty, kteří tehdy s režimem bojovali. Ale i u Žantovského je vidět vývoj: nepíše tzv. "charta" (jako kdysi Rudé právo), ale jen takzvané dědictví Charty. Podobně ministr Pavel Dostál, když psal na podzim do Práva článek o Respektu, nepoužil formulaci takzvaný Erik Tabery, ale mírnější tvar jakýsi Erik Tabery. Pokrok je zkrátka nezadržitelný.
Škoda, že při všech debatách a sporech o odkaz Charty 77 se zapomíná na to podstatné. Snad jen Ondřej Neff v Lidových novinách položil skutečně zásadní otázku: Jaké by to bylo, kdyby Charta nebo cokoli jí podobného nikdy nevzniklo? Podle Neffa bude jednou společnost čerpat z existence Charty podobné uspokojení, jako jsou soudní Němci hrdí na pokus o atentát na Hitlera.
Pravda, pár stovek signatářů Charty nemohlo změnit chod dějin, ale způsobili, že dnes se deset milionů obyvatel této země nemusí za 70. a 80. léta úplně stydět. A i když to vezmeme po praktické stránce: Co více ovlivnilo náš vstup do NATO? Kladné důsledky husákovsko-jakešovského klidu k práci? Nebo Václav Havel v roli prezidenta republiky?
© Respekt 2000
pf, iln
Odpovědi na článek:
CH77 A NOVA VLNA SE STARYM OBSAHEM (2002-01-18)
Debata o CH 77 ( a nejen ta) nas opravdu vratila do doby normalizace, staci jen zasurfovat napr. na stranky Lidovek - chat a diskuze, kde se to jen hemzi nenavistnymi vypady nejhrubsiho zrna, presne jakoby ruzni kojzarove "oprasili" tastatury svych PC ci Mac(u). Je az neuveritelne kolik kbeliku spiny jsou tito "diskuteri" totalne zhloupli Husakovskou propagandou schopni vyprodukovat, pravda, signatari jiz nejsou agenty CIA, to uz jaksi neni "trendy", ted jsou pro zmenu agenty STB, a charta se stava lihni a hnizdem teto komunisticke organizace, nasi kratkozraci prispevatele s tunou masla na hlav a s volebni husakovskou kartou jeste teplou v kapse, presne v duchu Rudeho prava, nezapominaji zduraznit (tridni) umelecky a intelektualni puvod mnoha signataru take nezapomenou poukazat na alkoholismus apod. Ja uz jen cekam, kdy se objevi tehdy velmi popularni narkomanstvi, asocialnost ci zaprodanost chartistu. Je to psane stylem "nove vlny se starym obsahem" tohoto nechutneho artiklu, znameho to dila estebaku a komunisticke propagandy . Opravdu nechutna zalezitost "na pobliti". A prispevatele nemusi chodit daleko pro inspiraci, staci kdyz si prectou rozhovory, vyroky ci clanky nekterych nasich politiku a predstavitelu verejneho zivota, jako treba v posledni dobe velmi "neferove" vpravde diktatorske az normalizacni vypady pana profesora, ten dokonce zacina i vyhrozovat, pouzivajice stara znama "zaklinadla" a triky (viz rozhovor v MfD, 16.1.) presne jako za Husaka, za vydatne pomoci P. Zantovskeho, Kratochvila ci treba zname "obeti spiknuti" Zelezneho a mnoho dalsich. To je na povazenou. Na zaver tedy k teto debate bych jen chtel dodat, ze at jsou ci byli signatari charty jakykoliv (nikdo neni perfektni, ze) zaslouzi uznani a respekt !
autor: Honza Brozek (Patrne jde o internetoveho revansistu Brožáka z Nemecka)
Charta pro inspiraci
Život v pravdě. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Tato slova dnes působí téměř anachronicky. Přitom před pouhými 12 lety se k nim hlásil celý národ. A je tomu právě čtvrt století, kdy s touto dikcí vyrukovala Charta 77, první široce pojatý -- ve smyslu názorové plurality, nikoli počtu podpisů, těch bylo původně jen 242 -- pokus o občanskou společnost v totalitní éře této země. Byl to jen dětinský a předem marný experiment s cílem usvědčit totalitní vládce pomocí apelů na jejich vlastní zákony? Tak se na to dívá politický realista. Nebo šlo o předzvěst skutečné svobody? Tak to hodnotí otcové-signatáři. Co si máme pomyslet teď, po 25 letech? Charta 77 nemusí zdaleka působit jenom jako morální bič na tehdejší mlčící většinu a připomínat jí normalizační pasivitu. Může působit i jako praktická věc také pro současné občanské aktivity. Z dnešního pohledu vyznívá heslo "Život v pravdě" banálně. Ale po celá 70. a 80. léta to byl průkaz věrohodnosti (nechme teď stranou několik agentů StB mezi chartisty, kam jinam je měl režim nasazovat?). V době, kdy říci nahlas zjevnou banální pravdu znamenalo hrozbu vězení, to jinak fungovat nemohlo. Ale může na podobné bázi vyrůst občanský protest i mimo totalitu? Ukázkou je vznik izraelského sdružení Okamžitý mír v roce 1978. Filozof Avišaj Margalit, jeden z jeho zakladatelů, v Praze před lety sdělil: "Nemohu říci, že by nás neovlivnila Charta 77. Základní myšlenka, že občanská společnost odpovídá za to, co se děje v zemi, byla společná." Jak signatáři získali věrohodnost v zemi žijící ve stálém ohrožení? Jak mohli vyslat mírový apel, aniž by se automaticky ocejchovali jako kapitulanti? Docela racionálně. Dopis premiéru Beginovi podepsali záložní důstojníci z elitních jednotek, lidé, kteří pomohli Izraeli vybojovat minimálně dvě existenční války. A čím získá věrohodnost občanský protest v dnešním Česku, kde může říkat kdokoli cokoli, ale dříve či později to působí jako plácnutí do vody? To teprve uvidíme.
(Respekt)
V následujícím článku předvádí Žantovský virtuózní trik: Namísto toho, aby připustil fakt, že přišla doba, kdy je třeba chartisty rozdělit na aktivní zrádce a aktivní hrdiny (kteří byli ovšem později často umlčeni a odstaveni), snaží se pohodlně celý problém Charty zamést pod koberec a celé Chartě dát nálepku jakéhosi nespolehlivého živlu. Nenechme se tímhle lokajským prďolou zblbnout!.
Darius Nosreti
Dědictví Charty
Petr Žantovský
V těchto dnech se mnozí komentátoři vracejí k dědictví Charty 77, a to u příležitosti čtvrtstoletého výročí jejího vyhlášení a ustavení neformální skupiny jakožto preceptora chartistických myšlenek. Výročí Charty stojí za pozastavení. A dnes už ani ne tolik pro její historickou zásluhu, jako spíše pro ozvěnu mnoha jejích charakteristik, slyšitelnou i v našich časech.
Nejprve je třeba říci, na co Charta navazovala, kde byly její skutečné kořeny. Charty by nebylo, kdyby nebylo února 1948. Na tom se asi shodnou všichni. Ne však na tom, jak této větě rozumět. Charta totiž ve své podstatě nebyla negací podstaty "vítězného února", nýbrž jeho plynulým, byť verbálně i formálně modifikovaným pokračováním. Onen "vítězný únor" totiž samozřejmě nebyl lidovou revolucí, nýbrž oligokratickým převratem, jímž se k moci dostala úzká skupina osob, sama sebe nejprve zvoucí reprezentantem "vůle lidu", avšak po svém způsobu silně elitářská, nepřipouštějící sebemenší pochybnost o svém dogmatu a metodách jeho prosazování. Charta 77 (až na výjimky - Patočka, Hejdánek a nemnozí další) byla rovněž elitní skupinou, která se od té únorové Gottwaldovy případně pražskojarní Dubčekovy (k té měla personálně, generačně a filosoficky nejblíže) lišila jen tím, že nebyla u moci. A nejde nyní jen o to, že v kruhu Charty se vyskytovali téměř všichni, kdo byli odstaveni svými vlastními soudruhy ve vnitrostranickém boji roku 1968, tedy oni Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové. Tedy ti všichni, kdo vstupovali na politické kolbiště právě pod Gottwaldovou standartou. Tedy ti všichni, kdo odstraňovali z viditelných pozic demokraty (například Patočku), jimiž z hloubi duše pohrdali, neboť jejich nejednoduchému výkladu světa jako prostoru pro svobodnou lidskou existenci prostě ve svých jednoduchých dogmatech nerozuměli. Jde o to, že se tito soudruzi chovali i v prostředí Charty úplně stejně, jako dříve v mocenských pozicích. Samolibě, bez pochybnosti o svých pravdách, bez schopnosti tyto pravdy diskutovat s názorovými protivníky, bez ochoty vůbec připustit možnost jiného názoru. Tedy elitně, gottwaldovsky.
Charta sice připouštěla, aby její dokumenty podepisovali i obyčejní občané. Chartistická oligarchie je však fakticky mezi sebe nepouštěla, užívala je jen jako rukojmí, živý štít pro boj s mocnými své doby. Nepotřebovala totiž mnohost názorů, lpěla na jediném, který sama vygenerovala. A tím názorem jistě bylo i pravdivé konstatování, že normalizační režim je nesvobodný. Náhradou za tento režim ale nabízela zase jen samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda, nýbrž jen míra její vlastní moci. V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968.
Naplno se to ukázalo právě po listopadu 1989, kdy se většina Charty dostala skutečně k moci. Opakoval se týž proces, jaký známe z dob poúnorových, posrpnových, ale i z posledních měsíců z vývoje uvnitř dědice chartistických metod, Unie svobody. Oligarchická skupina se chopí moci, chvíli se raduje z jejího uchopení, užívá pravomocí takto získaných, je vcelku homogenní, protože v raných dobách po uchopení moci ještě i v oligarchii fungují sebezáchovné obranné mechanismy. Jakmile se nová moc usadí, tyto mechanismy se otupí a postupně odumřou. Vyvstanou osobní ambice jednotlivých oligarchů, každý chce být předsedou. V takových chvílích končí poslední zbytečky náznaků jakési vnitrostranické či vnitrooligarchické "demokracie" a začíná nelítostný boj každého s každým. Obětí takového boje byl Slánský (prohrál s Gottwaldem), Dubček (prohrál s Husákem), opět Dubček (prohrál s Havlem).
Občanské fórum, jak je chtěli lidé z prostředí Charty modelovat, mělo být opět jakýmsi masovým živým štítem pro boj nové či staronové oligarchie o moc. Zakladatelé OF neměli ani na minutu v úmyslu otevřít občanům demokratický prostor. Zastupitelský systém jim byl odjakživa cizí, protože jim znepřehledňoval a znejisťoval jejich "výsostné území", z nějž chtěli po vzoru sociálních inženýrů hýbat dějinami. Průkopníkem nových dějin byl právě symbol Charty Václav Havel, jehož podraz na Dubčeka (slib, že nebude kandidovat na presidenta) předurčil další vývoj OF a polistopadové éry jako celku.
Následovaly děje předvídatelné. Občanské fórum plné předsedů (Havel, Pithart, Dienstbier, Rychetský, Palouš atd.) se pozvolna rozpadalo na frakce, nové strany a hnutí, průběžně zanikající nebo marginalizující se (s výjimkou ODS, kterou vytvořili navzdory "předsedům" tzv. pragmatici, tedy ti, kdo se v OF ocitli víceméně historickým omylem a nemožností jiného okamžitého výběru - ti ale vesměs neměli s Chartou 77 nic společného). Životnější "předsedové" zakotvili ve standardních strukturách (Rychetský v ČSSD, Pithart v KDU-ČSL), jiní padli za oběť vlastní neschopnosti (Dienstbier). Z takzvaného dědictví Charty dnes fakticky nezbyl kámen na kameni. Jen smutná vzpomínka na to, že určité skupiny lidí jsou nepoučitelné, což nám periodicky připomíná Havel ve svých novoročních a jiných projevech.
Má-li dnes valného smyslu připomínat si výročí Charty 77, pak jen jako varovný signál. Šlo totiž o - doufejme - historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných "vyvolených", přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů. Jen proto stojí za to Chartu připomínat. Zejména tehdy, když nás její někdejší protagonisté opětovně přesvědčují, že znají lepší recept na lidské dějiny, než je svobodně volená pluralitní demokracie.
-----
From: "Jirina Siklova" <jirina.siklova@ecn.cz>
Date: Fri, 18 Jan 2002 15:04:37 +0100
To: "Darius Nosreti" <info@darius.cz>
Subject: charta 77
Vážený pane kolego, přečetla jsem si co jste mně zaslal a udělalo se mně z
toho tak nevolno,že asi na tu dnešní schůzku nepřijdu. Nevím, kdo je Martin
Stín,(ale občas od něho čtu ještě horší slátaniny) ale vadí mně třeba dikce
článku "Dědictví Charty" - ne kvůli obsahu, ale kvůli té "kojzarovštině", to že
autor mluví v plurálu, (Hájkové, Havlové .... ) jako kdysi psával Hečko do
Rudého Práva.Termín "kojzarovský plurál" vstoupil do gramatiky. Obsahem je
to také špatné,autor neví,že v OF bylo ve všech 3 vládách celkem l l, 8 %
osob, které nějakým způsobem byli spojeni s disentem !!!! Těch chartistitů
bylo l 8OO !!! To opravdu napsal ten Petr Žantovský ??? Neuvěřitelné a tento
člověk sedí v radě ČT ??? Jak může uvažovat o programu CT, když nezná ani
základní věci z pár let staré historie?A ten ubohý sloh.Vždyt tam není ani
jediný věcný argument,kromě emocí, ani jediná informace.To snad chtěl někdo
toho Petra Žantovského zdiskreditovat a tak to napsal takto aby ho ukázal
jako totálního ignoranta.Ten člověk neumí ani formulovat věty.Neuvěřitelné !
Já ho znám jenom z obrazovky a z vyprávění od členů Rady ČT,ale toto je
průkazné, pokud to není podvrh.Jste hodný, že mně posíláte některé informace
ale ty e-maily jsou dlouhé,člověk neví kdo na koho reaguje a protože to může
každou chvilku někdo změnit, zasáhnout od textu, tak to nemá ani výpovědní
hodnotu,kterou má článěk třeba v Super nebo v Blesku. Doufám,že mně to
znechucení přejde a vypravím se do té Maislovky a hlavně doufám, že tam bude
jiné publikum, než co se objevuje na tomto e-mailu. Zdravím a přeji vše
dobré pro vaši práci !!!! Tu knihu o smrti (Marta Foučková: Jsem) Vámi
doporučovanou si musím
sehnat. Díky Jiřina Siklová
----------
From: "Jirina Siklova" <jirina.siklova@ecn.cz
Date: Mon, 21 Jan 2002 13:28:36 +0100
To: "Darius Nosreti" <info@darius.cz
Subject: Re: charta 77
díky za dopis-Jen pár vysvětlení. Já jsem nikdy si nedělala iluze o tom, že
zde "bude ráj na zemi" o tom jsem psala a mluvila dokonce v USA jži v roce
l99l - (dokonce i článek v angličtině o tom vám mohu poslat) Ale nemám ráda,
když lidi zavrhují všechno - je správné diferencovat mezi lidmi a podpořit ty,
co jsou lepší, pro mne snesitelnější. Vždy a všude říkám, že v každých
volbách se najde někdo, kdo je přijatelný. - K Chartě 77-lidi stále nechápou,
že to nebyla organizace, že každý se mohl přihlásit svým způsobem, tj.
vyslechnout text v RFE či VOA, tam byla i informace, že souhlas s podpisem
je třeba dát jednomu z právě stávajících mluvčích. Ti to pak po čase
zveřejnili v INFOCH - (informace o Chartě 77) a někdo z nich to dal mně a
já to poslala do Hannoveru (V. Prečan tam tehdy byl ) a tak je to dvakrát
evidováno.Jestli tam vstoupili estíbáci- (proč né, mohl každý to podepsat)
to nemohl nikdo kontrolovat. Jestli někdo jenom proto,aby mohl vycestovat do
Rakousko (Bruno Kreiski dal možnost azylu) tak to také nikdo nemohl
ovlivnit. A co si dnes kdo o tom vymýšlí,to je jeho zkušenost. Já mám jinou.
A tech l l, 8 % lidí, kteří nějak souviseli s Ch 77 nebo disidenty (tj.
vědělo se o nich, že opisují samizdat,dávají dál texty, převážejí "noviny",
atd. ) jsme poctivě počítali s Jiřím Vančurou, a Prečanem v Scheinfeldu,
tj. v seznamu členů parlamentů i vlád CR, SR, Federální uřady. A to jsme
znali tehdy kdekoho.Dnes již bych to tak dohromady nedala.Proto mne
připadalo směsné, když vzdycky lidi obvinovali tu první vládu (od l99O -
l992) nebo OF -to přece nebyly strany disidentů. Disidenti prece nebyli
polit. stranou .Ale to vy všechno víte lépe než já.
... DELETED
Jiřina Siklová
----- Původní zpráva -----
Od: "Darius Nosreti" <info@darius.cz
Komu: "Jirina Siklova" <jirina.siklova@ecn.cz
Odesláno: 19. ledna 2002 12:32
Předmět: Re: charta 77
Vážená paní Šiklová!
... DELETED
Ty výtky vůči Žantovskému jste formulovala velmi dobře, přestože v afektu.
Jak jsem říkal: Některým politikům došlo, že nemohou připustit, aby se
začali chartisté rozdělovat na čestné a zrádce (Vás řadím mezi čestné), v
čemž už má mnoho lidí jasno, a že bude lépe Chartu smést se stolu jako
celek. Vítejte opět mezi disidenty! Už jste zase zřejmě na černé listině!
Jsem rád, že je konečně i Vám z nich špatně. Já z nich zvracím už 10 let.
Podvrh to není, je to z oficiálního zdroje www.virtually.cz , který je
plný
podobných manipulátorů.
...DELETED
Darius Nosreti
Předchozí příspěvky k tématu Charta 77 v roce 2002 čtěte na stránce:
ZACATEK
PRISPEVKY DO BESEDY
PRVNÍ LIST BESEDY VIZ NÁSLEDUJÍCÍ LINKA
|
|
|
