Encyklopedie zdraví a nemoci (ukázka)
doc.MUDr. Narian Bernadič, CSc.

* Zdraví duševní - stav, který se v praxi psychiatrie vymezuje
jako "nepřítomnost nemoci". Negativní vymezení vyhovuje
některým praktickým potřebám, např. posudkovému lékaři.
Vědecky vhodnější a pro některé praktické důvody je
pozitivní vymezení. Duševní zdraví není statické, neměnné,
ale dynamické. Není to "stav", ale "proces". Má subjektivní
charakteristiky: prožívá se globálně jako pohoda: období
nepohody nejsou extrémně intenzivní, člověk aktivně prožívá
svou aktivitu a má schopnost nepohodu zvládnout. Objektivní
charakteristiky duševního zdraví: psychické regulace fungují
harmonicky, poruchy se za krátký čas vyrovnávají a nemají
vážnější destrukční následky, osobnost přibližně adekvátně
realizuje svoje možnosti. Subjektivní a objektivní
charakteristiky duševního zdraví jsou v souladu. Sebeobraz
osobnosti odpovídá přibližně objektivnímu fungování
osobnosti. Duševní zdraví se udržuje neustálým vyrovnáváním
se sebou a s okolím. Hranice duševního zdraví nejsou ostré.
Psychické krize a otřesy často vedou až na pokraj hranice
chorobného stavu. V diagnostické praxi bývá hranice mezi
"nemocí" a "zdravím" často vymezená konvencemi. Současná
psychiatrie má důležité preventivní zaměření a úzce
spolupracuje např. s mentální hygienou. Poslední výzkumy
ukazují, že duševní zdraví je výrazně komplexní,
celospolečensky regulovaný proces, ve kterém zdravotnictví
může plnit dílčí úkoly.

* Inteligenční koeficient - číslo, které má vyjádřit úroveň
inteligence. Metoda vychází z představy, že inteligenční
diferencovanost a výkonnost je možné měřit jako např.
tělesnou teplotu anebo krevní tlak. Prostředek měření jsou
psychologické inteligenční testy, pro označení se používá
zkratka IQ. IQ se vyjadřuje jako stonásobek podílu
"mentálního" a kalendářního věku. "Mentální věk" se určuje
statisticky. Průměrné IQ je kolem 100. Pod hodnotu 75 se
začíná pásmo mentální retardace: 75-50 lehká forma
(debilita), 50-25 střední forma (imbecilita), pod 25 těžká
forma (idiocita). Měření nadprůměrných výkonů je méně
užitečné. Kvalita myšlenkových procesů nezávisí jen od
diferenciáce inteligence, ale i od kreativity a jiných
činitelů. Výsledky IQ nemůžeme v diagnostice použít
automaticky. Jde jen o přibližnou a "mechanickou"
diagnostickou pomůcku, která se musí konfrontovat s výsledky
klinického, mezi jiným psychiatrického vyšetření.

* Psychická zátěž, psychický stres - situace, které můžeme
vysvětlovat ve dvou významech:
1. Psychický stav, který je příčinou stresu v fyziologickém
smyslu. V tomto významu se uplatňuji i příjemné zátěže,
tzv.eustresy.
2. Psychický stav, který se prožívá jako nepříjemné napětí,
mobilizace adaptačních prostředků psychiky. Stres v tomto
smyslu představují psychické poranění, frustrace, těžké
pracovní nasazení, konflikty, slo_ité sociální situace,
které si vyžadují řešení apod.
Mírná psychická zátěž je významná pro udržení aktivity a pro
prožívání smysluplnosti života. Těžká psychická zátěž až
stres může mít destrukční působení, může vyvolat vznik
psychosomatických poruch, neuróz, pokračujících destrukční
krize psychiky. Často i těžké překonané psychické stresy
obohatí osobnost, zlepší její adaptační schopnosti,
zprostředkují zkušenosti, zvýší sebevědomí.Osobnost je na
psychickou zátěž různě tolerantní. Některé formy
psychopatií, neuróz a jiných chorobných stavů způsobují, že
ji slabé podněty působí jako intenzívní psychická zátěž a
stres. Alkoholici závislí na alkoholu, kteří se snaží
abstinovat, můžou i po nevelkém psychickém stresu
recidivovat v pití. Dlouhodobým úkolem psychoterapie je
zvyšovat toleranci na psychickou zátěž, je to vlastně
analogie tělesného otužování. V psychické hygieně je nácvik
prožívání zátěží a stresů významnou preventivní technikou.
Intolerance zátěže je vážnou hrozbou při konsumním,
hedonickém(požitkářském) orientovaném životním způsobu.

Duševní nemoci - nemoci, které mají dominující příznaky
psychické, tj. projevují se psychopatologickým fenoménem. Z
lékařského modelu definice nemocí vyplývá, že jde o procesy,
které mají biologický substrát, to znamená, že jej můžeme
zařadit do klasifikačního systému nemocí. Jde o procesy
různé hloubky. V zásadě je můžeme rozdělit na psychózy a na
procesy, které nejsou psychózami. Pokud jde o jejich příčiny,
zjistili se tři třídy:
1. Psychosociální podněty, např. konflikty (mechanismus,
kterým se uplatňují, je psychogenéza).
2. Tělesné příčiny, které mohou být lokalizované v mozku,
anebo ji mimo něj. Podle tělesné lokalizace příčiny
dělíme tyto procesy na somatogénní a organické. Vliv
tělesné nemoci na manifestaci psychopatologických
příznaků je důkazem psycho-somatické jednotky.
3. Příčiny "endogénní", tj. geneticky založené, které
formují napři. metabolismus tak, že se manifestuje ji
duševní nemoc. Zjistilo se, že příčiny prakticky nikdy
nejsou izolované, ale kooperují. Podle převládajících
příčin se dělají pokusy o klasifikaci duševních nemocí.
Klasifikace není dodnes definitivní, stále se doplňuje a
mění.

Můžeme ji považovat více za výsledek konvence, i když je
zčásti odůvodněná vědecky.
Charakteristika duševní nemoci je její průběh, tj. typický
vývoj v čase. Průběh v čase odlišuje duševní nemoci od
duševních poruch, které nejsou procesy, ale stavy. Není
definitivně vyřešený problém hranic mezi duševní nemocí a
zdravím, v této oblasti je dávno známý a dělá vážné
diagnostické těžkosti. Celá situace je komplikovaná tím, že
jsou tu i mnohé sociální abnormální projevy, u kterých se
nezjistila jejich chorobná povaha. Vztah duševních poruch k
těmto abnormálním jevům není jednoznačný.

* Psychiatrie - lékařská disciplína, která se zaujímá studiem,
diagnostikou, prevencí, ošetřováním a posuzováním duševních
poruch a nemocí. Začala se formovat již ve starověku, na
vědeckou bázi se však dostala až v 19. století. Je významně
multidisciplinární, navazuje na různé lékařské i
mimolékařské vědy a zpětně je ovlivňuje. Její vývoj nejvíce
ze všech ostatních lékařských oborů souvisí se všeobecnou
společenskou a kulturní situací. Rozděluje se podle oblastí,
které jsou předmětem jejího zájmu,i podle speciálních
pohledů a použitých metod. Takto se vyčlenila např.
gerontopsychiatrie, sociální psychiatrie apod. Psychiatrické
subdisciplíny si budují výraznou teoretickou a
metodologickou autonomii.

* Autogenní trénink - forma psychoterapie, která je technicky
velmi podrobně rozpracována. Vychází z představy o léčivém
účinku psychického uvolnění (relaxace) a z toho
vyplývajícího uvolnění vegetativních funkcí ve vztahu k
příznakům, které se formují vlivem psychického, mezi jiným i
emočního napětí. Autogenní trénink je soubor cviků, kterými
se člověk dokáže relaxovat, uvolnit. Zprostředkovatelem jsou
nejčastěji živé představy. Cviky jsou uspořádané do
postoupností. Jejich zvládnutí se systematicky trénuje, učí
se jich. Když si člověk osvojí soubor cviků, získává nástroj
na regulaci vlastního psychického napětí. Tento trénink
mohou využívat i zdraví jedinci jako prostředek na utužování
emoční stability a zlepšení emočních regulací. K léčení se
využívá při neurózách, především s úzkostnou symptomatológií
a při psychosomatických nemocí, kde je psychické napětí
významným patogenetickým činitelem. Nácvik autogenního
tréninku může být individuální nebo skupinový. Autogenní
trénink je významným východiskem při behaviorální terapii,
kde jeho spojení se systematickou desenzitizácií (odnaučením
neadaptívních reakcí) umožní nejen aktuálně ovlivnit
psychické napětí, ale ji trvale odstranit patogénní účinek
vyvolávajících podnětů. Výhodou autogenního tréninku je krátká
časová náročnost a možnost dělat ho po úvodním nácviku ji
samostatně.