---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
http://www.darius.cz/jankeller





08.02.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo Je to jenom hloupost?

V prostorách Národohospodářské fakulty VŠE v Praze se děje každoročně počátkem
léta něco vysoce podezřelého.

Student či studentka tam zhruba hodinu mluví před komisí několika lidí, v důsledku
čehož pak za měsíc nebo za šest týdnů obdrží titul inženýr ekonomie.

Pokud by se k tomuto záhadnému obřadu připletl jako pozorovatel nějaký naprostý
hlupák, nutně by usoudil, že se stal svědkem společensky nebezpečného korupčního
jednání. Jak je možné, aby někdo za pouhou hodinu mluvení získal titul osvědčující
jeho odbornost? Je přece jasné, že komise musela být podplacena.

Naprosto stejným způsobem kupodivu uvažuje Jiří Schwarz, děkan zmíněné fakulty.
Z jeho propočtů mu vychází, že udělení akreditace vysokoškolskému oboru u nás
trvá zhruba tři minuty, takže komise, která něco takového připustí, musí být
podplacena. Modelový hlupák z našeho příkladu i jeden z našich zajisté nejbystřejších
ekonomů udělali v úvaze naprosto stejnou chybu. Pozorovatel státní závěrečné
zkoušky si nevšiml, že se jedná o poslední dějství pět let trvajícího procesu,
v jehož průběhu student plní řadu podmínek, aby mohl být k závěrečné zkoušce vůbec
připuštěn.

Pan děkan Schwarz si zase nepovšiml, že jednání Akreditační komise je završením
velice pracného procesu, v jehož průběhu akreditační skupiny složené z odborníků
velice pečlivě posuzují obsáhlé materiály, které škola předkládá, aby mohla získat
oprávnění k provozování nového oboru. Pokud vzniknou nejasnosti, je spis vrácen
a škola obor neotevře, dokud nepředloží přesvědčivější důkazy o své kompetentnosti.
Děkan Jiří Schwarz tento postup možná nezná, ani to ho však neopravňuje k tvrzení,
že Akreditační komise uděluje povolení k výuce za úplatu.

Jsem si jist, že dokonce ani právnická fakulta v Plzni nikoho neuplatila, aby
získala povolení k výuce. Úplně jí stačilo zfalšovat údaje o svém personálním
vybavení a některé další náležitosti. Všechny nekalosti, do nichž byla namočena
řada politiků strany, ke které se hlásí i pan děkan, který se stal členem
Topolánkova ekonomického poradního týmu ESO, se pak už dály za takto podvodem
získaného oprávnění.

Je otázka, co přimělo profesora ekonomie Jiřího Schwarze k tomu, aby veřejně
vystupoval jako člověk, který je k nerozeznání od našeho modelového prosťáčka.

Zkušenosti s postupem při akreditaci jeho fakulty to určitě nebyly.


11.02.2010 - JAN KELLER - Salon Práva
I vzdělání může být k užitku

Škola a vzdělávání prošly v průběhu 20. století hned dvěma výraznými proměnami.
Dlouho byly vyšší formy vzdělání určeny jen hrstce privilegovaných. Vzdělání mělo
elitní charakter. Tak tomu bylo v Evropě až do druhé světové války. Teprve po ní
prošla řada zemí prudkou vlnou demokratizace vzdělání, která rozšířila řady
absolventů o potomky nejen středních, ale částečně i nižších vrstev. Citelným důsledkem
demokratizace (v jistém ohledu spíše zmasovění) vysokého školství se stala inflace
diplomů a pokles praktické váhy vzdělání. Studium stále delší začalo být vyžadováno
k tomu, aby mohl člověk po absolvování školy vykonávat práci, kterou bylo možné ještě
v minulé generaci získat i se vzděláním nižším.

Nás to teprve čeká, ale v ekonomicky nejvyspělejších zemích už někdy od sedmdesátých
let 20. století přestává škola fungovat jako vstupenka do výtahu, který vynášel minulé
generace do stále vyšších pater společnosti. Naopak působí často pouze jako vynucená
strategie, jako pojistka, která má zabránit, aby mladý člověk citelněji neklesl pod
životní úroveň svých rodičů.

Proč je společnost vědění tak propagována, jestliže škola už dávno není chrámem vědění,
ba přestává působit jako výtah k so -ciálnímu vzestupu a v zemích s nejvyšším podílem
vysokoškoláků už mnohdy nefunguje ani jako bezpečná forma pojištění příjmů a pozic
dosažených předchozí generací? Pokud bychom spolu s Konrádem Paulem Liessmannem popsali
vývoj evropských univerzit, zjistili bychom, že na prvý pohled nedává žádný smysl.
Univerzity byly zmasověny takovým způsobem, že to snižuje jejich kvalitu nejednou
pod úroveň dřívějších gymnázií.

Výraznou úlohu v tomto neblahém vývoji sehrálo rozbití studia do bakalářského
a magisterského stupně. Zavedení bakalářského studia zvýšilo sice průtok studentů
univerzitami, avšak za cenu, která je obrovská. Liessmann konstatuje, že bakaláři
jsou vlastně nedostudovanými studenty.

Zvýšení průtoku studentů univerzitou vede k poklesu kvality vzdělávání. Učitelé jsou
přetěžováni učením a zkoušením těch, o kterých dopředu tuší, že stejně nezůstanou
v oboru, natož aby se kdy pokoušeli dělat vědu. Čas, který učitelům po takto bezútěšné
práci zbývá, vyplňují administrativní prací, která jako kdyby narůstala s každým dalším
počítačovým programem, jenž ji má usnadnit. Zbytek času věnují shánění peněz, tedy
píší stále nové projekty a žádosti o granty. Stále znova tak musejí volit mezi tématy,
kterým by se chtěli odborně věnovat a která považují za přínosná, a tématy, o nichž
se domnívají, že by jim mohla přinést alespoň nejnutnější finanční prostředky.

Musejí se o to snažit stále intenzivněji, protože jsou hodnoceni podle kritérií, která
souvisejí sice málo s vědou, ale o to více s prodejností. Liessmann konstatuje, že
pro dnešní kariéru univerzitního profesora se hodí mnohem více průměrně zběhlý účetní
než opravdový vědec, anebo dokonce filosof. Shrnuje Kantovu akademickou dráhu, aby ukázal,
že v současném univerzitním provozu by tento podivín neměl šanci. Ztělesňuje snad vše,
co je univerzitním manažerům kvality trnem v oku.

Zároveň s postupující degradací univerzit se rýsují plány na zřízení několika málo
vybraných institutů v každé zemi. Projekt elitních škol obsahuje vše, o co byly
univerzity připraveny. Má na nich studovat pouze omezený počet studentů. Jejich učitelé,
jen minimálně zatěžovaní výukou a zcela osvobození od administrativy a shánění peněz,
se budou věnovat výhradně bádání a vedení talentů.

Výsledek je zdánlivě zcela absurdní: „Nakonec bude dopřáno získat fundované vědecké
vzdělání právě oněm třem nebo čtyřem procentům studujících, kteří před reformami
studovali na tehdy ještě fungujících univerzitách,“ konstatuje Liessmann.

Snadno můžeme ukázat, že to, co na prvý pohled vypadá jako dokonale absurdní divadlo,
má ve skutečnosti hned dvojí smysl. Vzdělání dnes nemá plnit svou původní úlohu, tedy
emancipovat člověka skrze vědění. Našlo se pro ně mnohem lukrativnější využití. Jednak
má sloužit jako další ze zdrojů nemalých zisků pro majetkovou elitu, jednak má být využito
jako nástroj dohledu a kontroly nad zbytkem společnosti.

Pokrok tedy nesporně existuje. Vždy v minulosti bylo ke kontrole a dohledu nad společností
využíváno nevědění. Nyní se poprvé tímto nástrojem má stát vědění. To je také skutečným
obsahem pojmu vzdělanostní společnost.

Ze stále vydatnějších toků studentů univerzitami mohou nejvíce profitovat ti, kdo jejich
studium financují půjčkami. Povinnost každého se vzdělávat otevírá bankám, fondům a dalším
finančním institucím šance srovnatelné s těmi, které se naskýtají „díky“ hrozbě nemocí
soukromým fondům zdravotního pojištění či procesu stárnutí fondům penzijním. Platit si
za vzdělání se ve společnosti vědění stává stejnou přírodní nutností jako platit si pro
případ nemoci či na stáří.

Nutnost studovat, která pro mnohé znamená nutnost kvůli studiu se zadlužit, tak pro jiné
představuje vzácnou příležitost obohatit se v nové oblasti dobývání renty. Obecně
rozumíme dobýváním renty schopnost jednotlivců či skupin využívat pro vlastní zisk
příležitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoliv z oblastí veřejné politiky
a zvýhodňují některé na úkor jiných.

Možnost ziskově podnikat v těch případech, kdy stát stanoví nutnost nechat se tím
či oním fondem pojistit, můžeme považovat za jakési vyšší stadium dobývání renty.
Umožňuje soukromým subjektům profitovat v oblasti, na kterou ostatní musejí pravidelně
přispívat. Je-li neviditelná ruka trhu opatřena kulatým razítkem státní moci, peníze
se jen hrnou. Proto jsme dennodenně přesvědčováni, že stát je ten nejhorší správce,
zatímco soukromé fondy nás za mírný poplatek zahrnou komfortem.

Kromě toho, že provoz takzvané společnosti vzdělání umožňuje elitě majetku a moci
získat nové pole pro dobývání renty, dává jí do rukou účinné nástroje ovládání
a kontroly společnosti.

Význam vzdělání není zdaleka sociálně univerzální. Pro každého znamená něco trochu
jiného. Příslušníci majetkové elity v ekonomicky vyspělých zemích jsou materiálně
zajištěni natolik, že ho nepotřebují k tomu, aby si osvojili profesní znalosti.
Studium je pro ně však dobrou příležitostí, jak rozhojnit sítě svých kontaktů,
jež cílevědomě budují v měřítku nadnárodním. Pro ně platí bezezbytku konstatování
Roberta Reicha: „Po pravdě řečeno, skutečná hodnota univerzitního vzdělání pro váš
budoucí pracovní život souvisí daleko méně s tím, co jste se naučili, jako s tím,
koho jste potkali.“ Proto využívají potomci elit možnosti studovat na nejprestižnějších
univerzitách po celém světě, o nichž Reich soudí: „K vyšší hodnotě vzdělání na nejstarších
a nejváženějších univerzitách spíše přispívá kvalita získaných styků než majestátnost
knihoven nebo inteligence profesorských sborů.“

Jinak je tomu v případě středních vrstev. Těm vzdělání už historicky umožňuje budovat
si iluzi o zvláštnosti jejich postavení. Živí v nich iluzi, že pouhým podaným výkonem
i bez majetkového jištění je možno proniknout do ekonomické a mocenské elity. Čím
chiméričtější se tato představa stává, tím usilovněji je pěstována. Umožňuje totiž
horním vrstvám zároveň vytvářet představu, že jejich vlastní postavení je založeno
na podaném výkonu, a zároveň to vytváří ostrou hranici mezi středními a dolními vrstvami.
Námezdním středním vrstvám umožňuje vzdělání cítit se privilegovaně oproti těm, kteří
ho nemají. Tím snáze pak zapomínají, že také oni jsou v pozici pouhých námezdních.

Teorie společnosti vzdělání totiž vůbec netvrdí, že vzdělání má snad nějakou hodnotu
samu o sobě. Pouze ujišťuje střední vrstvy, že s ním se budou prodávat na trhu práce
mnohem lépe, než kdyby ho neměly. A sáhněme opět k Reichovi: „Kdysi platilo, že to
nejhorší, co jste o někom mohli říci, bylo, že se prodal. Dnes je tím nejhorším, co
o někom můžete říci, to, že je neprodejný.“

Dolním, méně kvalifikovaným vrstvám ideologie společnosti vzdělání sugeruje, že si svůj
osud zavinily samy. Nepořídily si dostatečné vzdělání! Dočasné či trvalé vyloučení
celých skupin z trhu práce, které je důsledkem nových forem zhodnocování kapitálu,
je vydáváno za osobní selhání těch, kdo se stali obětí vývojových zvratů dynamiky trhu.

Můžeme se tak vrátit k výchozí alegorii chrámu, výtahu a pojišťovny. V dobách, kdy
škola působila jako chrám, vytvářeli její absolventi privilegovanou skupinu, která
byla dalekosáhle imunní vůči tlakům trhu práce a požívala ve společnosti dlouhé řady
výhod jen díky svým vysokoškolským titulům. Ve fázi výtahu vedla masová nápodoba této
dříve úspěšné strategie k mylnému očekávání, že privilegizace skrze dosažené vzdělání
povznese na úroveň vyvolených prakticky veškeré střední vrstvy.

Když tato iluze pominula, zbyla středním vrstvám pouze naděje, že vzdělání je dokáže
pojistit alespoň individuálně. Tato nová falešná naděje staví vzdělané příslušníky
středních vrstev nejen proti méně kvalifikovaným členům vrstev dolních, ale žene je
do vzájemné konkurence jak mezi jednotlivými profesemi, tak také uvnitř nich.

Těm, kdo kontrolují systém vzdělávání, to umožňuje nejen využívat tuto oblast jako
nové pole pro dobývání renty, ale používají vzdělání též jako nástroj k rozdělení
zbytku společnosti a ke kontrole jejích jednotlivých částí. Také proto – a zdaleka
ne jen z důvodů ekonomické konkurenceschopnosti – budeme o nutnosti budovat společnost
vzdělání slýchávat stále častěji.

***

Text pod obrázkem: Univerzity byly zmasověny takovým způsobem, že to snižuje jejich
kvalitu nejednou pod úroveň dřívějších gymnázií

O autorovi: JAN KELLER; autor rozpracovává problematiku v knize Tři sociální světy,
která by měla vyjít v květnu 2010 v nakladatelství Slon.


13.02.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Nedalo se tady dýchat

V polovině 90. let vydal Miroslav Vaněk z Ústavu pro soudobé dějiny pozoruhodnou publikaci, ve které dokumentoval, jak předlistopadový režim pohrdal občany a kvůli plnění plánu je nechal žít ve smradu a smogu. Režim tehdy maskoval svoji neschopnost tím, že jeden úřad alibisticky poukazoval na druhý. Nikomu nešlo o lidi, každý si hlídal jen svoji kariéru. Dnes jsme už mnohem dále. Svobodně si volíme své politické představitele, můžeme si pěkně pokritizovat a žádný plán určitě neplníme. Jen jedna drobnost se nezměnila. Lidé na Ostravsku – a nežije jich tam zrovna málo – právě v těchto dnech vyčerpali hygienikem povolený celoroční limit vdechování zplodin ohrožujících jejich zdraví. Za posledních šest týdnů nadýchali tolik škodlivých látek, kolik jim hygienik povolil vdechnout za celý rok. Jak se dovídáme ze všech „zodpovědných“ míst, nedá se s tím nic dělat. Město odkazuje na kraj, kraj na ministerstvo. Ministerstvo má čisté svědomí, kraj má malé pravomoci, město má příslušné normy a směrnice. Nikdo z orgánů za nic nemůže, ničí kariéra není ohrožena. To jen obyčejní lidé, zdroj veškeré moci v této zemi, dýchají zcela svobodně pořád stejný smog a smrad. Nikdo se nezodpovídá za to, že během prvních pěti týdnů bylo ovzduší na Ostravsku v povolené normě pouhé tři dny. Nikdo nemůže za to, že filtry, které mají znečištění 24 hodin denně měřit, se ucpávají zplodinami už po dvou hodinách provozu. Podobně se ucpávají lidské plíce, na což zákon pamatuje poplatkem 30 Kč odevzdaným u lékaře. Každý si přece musí disciplinovaně hlídat své zdraví po julínkovsku sám. Blíží se volby a politické strany budou už brzy řešit závažný problém. Ve smogovém prostředí se sníženou viditelností by mohla být špatně rozeznatelná jejich loga. Jak pak poznat, kdo slibuje větší prosperitu? Těm, pro koho politici prosperitu tak pracně budují, se zatím doporučuje, aby nevětrali a nevycházeli zbytečně z domu. O nic důležitého vlastně ani nejde. Volby budou až koncem května a to už se bude moci vycházet. Je užitečné si po létech přečíst Vaňkovu knihu Nedalo se tady dýchat. Ještě lepší by bylo začít už pomalu psát druhý díl.
O autorovi: Jan Keller - autor je sociolog


16.02.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo

Vláda odborníků

V zemi, která vzkvétá a kypí čirým ruchem, bývá ze všech stran slyšet rachot a lomoz, staveniště jsou plná oblaků kouře, z komínů se valí hustý dým a vše bublá vzrušeným kvasem. Milovníci kuriozit se již brzy začnou sjíždět do České republiky. Dokázala nemožné. Rachot, lomoz, smog a dým produkuje jak na běžícím pásu, zatímco výroba klesá, lidé jsou propouštěni a práce chybí. Ministerstvo zdravotnictví navrhuje novelizovat zákon o ochraně veřejného zdraví. Potřebuje totiž zvýšit přípustné meze hluku ze silnic a dálnic. Tak nějak to vyhovuje jejich stavitelům a provozovatelům. Ministryně Dana Jurásková nechce, aby zákon popudil před volbami už tak rozmrzelou populaci. Proto píše hlavnímu hygienikovi Michaelu Vítovi a žádá ho, aby jí dodal argumenty, jimiž ucpe ústa případným šťouralům. Hlavní hygienik má jako nejdéle sloužící náměstek bohaté zkušenosti. Osvědčil se svým dobrozdáním o naprosté neškodnosti záření radaru v Brdech, o jehož parametrech se teprve vedly vzrušené diskuse. Osvědčil se jako velký fanda očkování proti zhoubné chřipce. Pracoval na této věci ve dne v noci, takže ani neměl čas jít se naočkovat. Věc s hlukem je ale ožehavější. Vždyť vědci potvrzují, že hluk ve spánku je pro organismus mnohem škodlivější než hluk denní. A v návrhu paní ministryně má být norma hluku ve venkovním prostředí posunuta právě v noci na plných 60 decibelů. Na našich sídlištích a ve vilových čtvrtích by tak hluk v noci překračoval o jeden decibel normu stanovenou v Německu pro průmyslové objekty. Ve svém dopise z 2. února hlavní hygienik paní ministryni ujišťuje, že hluk navíc poškodí zdraví kardiaků a lidí trpících jinými srdečními potížemi pouze ze tří procent. O nic nejde, vracíme se jen ke staré totalitní normě o hluku z roku 1977. Nikde ostatně neexistuje předpis, který by uváděl, že tři procenta ohrožených kardiaků navíc odporují celospolečenskému zájmu. Tato země možná nevzkvétá, naše zdraví je však rozhodně v dobrých rukou. A nejen nemocní kardiaci si mohou nechat zdát o tom, jak sympatickou vládu na slovo vzatých odborníků konečně po dlouhých letech máme.


23.02.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo

Kdo vyzkouší maturanty?

V situaci, kdy školy těžce shánějí prostředky na běžný provoz, rozdá ministerstvo školství téměř 60 miliónů korun na rozvoz maturitních otázek do všech středních škol v zemi. Pavel Zelený, který stojí v čele agentury CERMAT, jež dlouhá léta státní maturity střídavě připravuje a odsouvá, je přesvědčen, že je to tak lepší než využívat nějakou moderní informační techniku. Pavel Zelený je již delší dobu ve sporu s nemalou částí učitelské obce. Už více než stovka středních škol po celé zemi se připojila k petici, ve které kantoři existující koncepci státních maturit velice tvrdě kritizují. Rostoucí počet učitelů tvrdí, že státní maturity v dnešní podobě jejich podporu prostě nemají. Pavel Zelený jim ve své odpovědi objasňuje, že se mýlí, když si myslí, že jsou nespokojení. Kantoři si stěžují, že mnohdy zbytečná a odborně nesmyslná práce je nadmíru zatěžuje, aniž by byla adekvátně zaplacena. Pavel Zelený jim trpělivě vysvětluje, že práce budou mít méně a odměna za ni bude vysoká. Učitelé namítají, že státní maturity nezvýší objektivitu hodnocení studentů. Pavel Zelený je ujišťuje, že objektivitu zvýší. Když ne hned, tak někdy časem. Učitelé jsou přesvědčeni, že státní maturita vůbec nebude garantovat jednotnou úroveň. Pavel Zelený konstatuje, že učitelé prostě nepochopili principy reformy maturit. Mohli bychom ještě dlouho pokračovat, jedno je však už teď mimo veškerou pochybnost. Tisíce učitelů z více než stovky gymnázií a dalších středních škol ani po mnohaletém a opakovaném proškolování nedokázaly pochopit, jak geniální systém maturit pro ně státní úředníci připravili. Ve své neinformovanosti učitelé doslova tvrdí, že „nová státní maturita je jen jedním z dalších povedených tunelů, který vyvedl, odvádí a trvale bude vysávat desítky a stovky miliónů z rozpočtu resortu školství“. Je jasné, že takto pomýlený učitelský stav není dost zralý na to, aby mohl kvalifikovaně provozovat zkoušku dospělosti. Maturity budou ohroženy, pokud si Pavel Zelený, který na rozdíl od natvrdlých učitelů všemu dobře rozumí, nenajde dostatek času, aby naše ratolesti kvalifikovaně, objektivně a v celé zemi jednotně odzkoušel.


02.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Kdo tady žije na dluh

V České republice se během posledních deseti až patnácti let úspěšně rozvíjí chov koní. Přesto je každý kůň chovaný v naší zemi zadlužen obrovskou částkou sedmnácti a půl miliónu korun. Někdo by mohl namítnout, že tato informace je naprosto bezcenná, zavádějící, ba přímo hloupá. Vytvořili jsme ji jednoduše tak, že jsme vydělili výši státního dluhu počtem koní chovaných ve všech stájích ČR. Lze připustit, že podobný údaj je skutečně na hranici stupidity. Koně přece za nic nemohou. Jejich chov nás nezadlužuje, je naopak zdrojem bohatství. Přesto nám bystří analytici opakují naprosto stejnou nehoráznost dnes a denně. Omračují nás čísly o tom, kolik dluží každý z nás včetně nemluvňat a kojenců, a kárají nás za to, jak rychle náš dluh narůstá. Poslanci jsou natolik znepokojeni, že si ani nedokáží patřičně vychutnat své výlety za exotikou. Naprostá většina občanů a voličů přitom řádně pracuje, žádné dluhy nemá a do státní kasy přispívá více, než kolik z ní dostává. Také naprostá většina, kdo pobírají nemocenskou, podporu v nezaměstnanosti či starobní důchod, odevzdala na daních a pojistném více, než kolik si vybírá. Jsou mezi námi nepoctivci, kteří pobírají dávky, na které nemají nárok. Podle kvalifikovaných odhadů ekonomů nás tím okrádají ročně o něco méně než polovinu procenta hrubého domácího produktu. Ani odtud tedy astronomický propad financí vzniknout nemohl. Vyjadřovat dluh přepočtem na hlavu lidí, z nichž naprostá většina tvoří hodnoty, je prostě nehorázné. Co tak navrhnout nový indikátor úpadku státních financí? Při čtyřletém funkčním období se vládní garnitura během dvaceti let obmění zhruba pětkrát. O podstatných věcech směřování státu rozhoduje nějakých 300 poslanců, senátorů a členů vlády. Pokud by se s každým novým funkčním obdobím všichni obměnili, pak by na jednoho poslance, senátora a ministra dnes připadal dluh ve výši zhruba tři čtvrtě miliardy korun. Protože obměna na těchto funkcích bohužel tak vysoká není, připadá na každého z nich dluh o to vyšší. Než si začneme už po několikáté poslušně utahovat opasky, zamysleme se nad tím, zda dnešní astronomický dluh zavinili více lidé pracující, čerství novorozenci, koně ve stájích, anebo ti, kdo rozhodují o ekonomice a o zákonech. Kdo to tady vlastně takhle zkonil?


11.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Lekce z manažerismu

Právě v době, kdy vrcholil zápas o ponechání některých zaměstnaneckých výhod, nechal se Jaromír Dušek vyprovokovat a pronesl velice nešťastnou větu o údajném intimním pozadí personální politiky na jednom ministerstvu a v jednom státním podniku. Ti, kdo chtějí odborářům škodit, budou tuto větu připomínat tak dlouho, dokud zaměstnanci o svá dosavadní práva nepřijdou. Slabá chvilka Jaromíra Duška je pro ně darem z nebes. Vůbec nezaregistrují, kolikrát se šéf odborářů omluví. Jsou to přece slušní lidé na správné straně barikády, takže je nějaké omluvy těch, kdo něčeho litují, vůbec nemusejí zajímat. Bohužel se nám zatím tak jaksi čistě náhodou dokonale vytrácí téma, kvůli kterému celý spor vznikl. Původně se totiž jednalo o míru odbornosti a způsob rekrutování těch, kdo stojí ve vedení Českých drah. Vedení tohoto podniku, dočteme se jen tak mimochodem v médiích, se vůbec netají tím, že na většinu důležitých pozic se nevypisovala žádná výběrová řízení, a některá místa se dokonce musela pro nově příchozí podle potřeby vytvořit. I když je člověk u nás už zvyklý na cokoliv, přece mu dech vyrazí slova mluvčího Generálního ředitelství Českých drah Petra Šťáhlavského: „Když vypíšete výběrové řízení, nemáte jistotu, že se vám přihlásí kvalitní lidé. Proto se stahují lidé například z bank. U nich je jistota odborné kvalifikace,“ tlumočil na mikrofon stanovisko těch, kdo bez konkurzu do firmy přišli. Po tomto šokujícím prohlášení kupodivu nikdo nepodává žaloby. Přitom se nám bez uzardění přiznává, že pro někoho v tomto státě vůbec nemusí platit to, co je ze zákona povinností pro všechny ostatní. Když přijímáme na katedru asistenta, aby se mohl vědecky činit za zhruba patnáct tisíc měsíčně, musí proběhnout tvrdé konkurzní řízení. Dotyčný musí prokázat, že je odborníkem v disciplíně, aby pak mohl dlouhá léta žít od výplaty k výplatě. Když ale ve vedení Českých drah přijímají nové lidi, raději se poohlédnou po přátelích a známých, tak to v podstatě řekl Petr Štáhlavský, které si ohledně odbornosti nikdo nedovolí testovat. Právě těchto lidí se Dušek dotkl a škaredě to odskáče. Ti ctnostní a spravedliví se o to už postarají.


15.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Systémové řešení

Sněmovna přehlasovala nesouhlas Senátu, takže zaměstnanci možná nepřijdou o výhody, které jim chtěli pravicoví politici odejmout. Zmínění politici okamžitě spustili nářek, jak velkou díru do státního rozpočtu ponechání výhod udělá. Nyní spoléhají už jen na prezidenta, že uplatní své právo veta. Pan prezident již naznačil, že zájmy odborářů nevyslyší. Přetrvávání jejich benefitů je krajně nesystémové. Od jediné osoby v zemi, jejíž příjem není nikterak zdaněn, je to stanovisko zcela pochopitelné a svědčí o pevné integritě osobnosti. Přesto má však argumentace pravice určitou slabinu. Jak nedávno výslovně konstatovala vláda, ve státním rozpočtu pro rok 2010 se vůbec nepočítalo s tím, že by příjmy státní pokladny byly rozhojněny na úkor zaměstnaneckých benefitů. Odmítnutí jejich vyššího zdanění tedy nemůže udělat do rozpočtu díru, i když to největší mozky pravice nedokáží pochopit. Vcelku je ale zřejmé, že odboráři se budou muset v krizi uskrovnit. A to z jediného důvodu: nikoho dalšího k uskrovnění nelze donutit, nikomu jinému není možno vytýkat nestřídmost, rozhazovačnost, ba přímo poživačnost. Některé firmy se dokáží o sebe velice dobře postarat a v minulém roce, tedy v roce prozatím vrcholící krize, jich odešlo na důkaz loajality z naší země do daňových rájů nejvíce za poslední čtyři roky. To byl test pravdivosti slov Mirka Topolánka, podle něhož snížení daně na 15 procent přiměje firmy, aby začaly platit ještě hojněji než dosud. Jeho logika prostě opět nemá chybu. Jak tedy najít systémové řešení? Ti, kdo krizi způsobili, jsou už zase na koni. Jak oznámil list Wall Street Journal, osmatřicet největších finančních firem ve Spojených státech vyplatí za rok 2009 rekordní benefity a bonusy. Jde o osmnáctiprocentní růst proti roku 2008. Je to pochopitelně zcela systémové. Žijeme přece v systému, který jedněm astronomicky zvyšuje odměny, a na druhé přenáší všechny náklady, které s tím souvisejí. Naši odboráři však nemusejí zoufat. Na Hradě je přece člověk, který je i jejich prezidentem. V čele ODS stojí politik, který se chce zastávat i chudých. A úplně nejlepší čerstvá zpráva – prošlé potraviny se v krizi stávají hitem. (



19.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Tajnůstkáři

Když se veřejnoprávní televize pokusila proniknout do systému odměňování nejvyššího vedení Českých drah, setkala se s velkým nezájmem. Profesionální manažeři, jejichž úkolem je maximálně zprůhlednit hospodaření Českých drah, ne a ne prozradit, kolik vlastně berou. Z účetních výkazů to zjistit nelze. Ani z přiznání sice konkrétní částky, ale bez bonusů. Anebo z informace, že si vedení snížilo platy o 15 procent. Počítání platů a odměn těch nejvyšších bylo přesunuto do jisté soukromé firmy v Liberci. Jak vysvětlil mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský, tímto způsobem se pouze testuje, zda by jednou nebylo možno nechat výhodně a lacino vypočítávat platy všech zaměstnanců v cizí firmě. Česky se tomu říká outsourcing. Testovat něco podobného v podniku s desítkami tisíc zaměstnanců na tuctu vyvolených je pochopitelně úplný nesmysl. Proto si lze jen přát, aby České dráhy převedly formou outsourcingu na soukromou firmu také funkci mluvčího. Petr Šťáhlavský, na kterém bylo vidět, že mu podobné fabulace příliš nesedí, by se pak už aspoň nemusel ztrapňovat na kameru. Ministerstvo dopravy bohužel neví o nic víc než obyčejný mluvčí. A tak jsme se vlastně jen dozvěděli, že zlatý padák pro členy úsporného vedení Českých drah tvoří čtyřiadvacetinásobek jejich měsíčního platu. Podle nejistých a rozpačitých údajů ministerstva dopravy by tak odstupné generálního ředitele činilo nějakých 12 miliónů. U jeho náměstků by nebylo o mnoho nižší. Nikdo neví, jaké procento z příjmů vedení drah vlastně představuje hrubý plat. Je totiž třeba připočíst odměny, prémie, bonusy, benefity a různé formy manažerského i jiného připojištění. Jejich výši pochopitelně v Českých drahách stanoví a kontroluje orgán tvořený těmi, kdo všechny tyto odměny pobírají. Sám generální ředitel v nedávném rozhovoru širokou veřejnost ujistil: „Pokud si někdo myslí, že jsme sem přišli kvůli větším platům, tak je na omylu. Všichni z vedení bereme méně, než jsme měli předtím v soukromém sektoru.“ Není důvod o jeho pravdomluvnosti pochybovat. Je přece logické, že snem těch nejlepších manažerů je odejít z dobře placených pozic ve svých bankách a pomáhat tak jaksi brigádnicky skomírajícímu veřejnému sektoru. Proč ale nepřiznat, kolik na tom prodělali. Prestiži těchto charitativních pracovníků by to přece nijak neuškodilo.


22.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Labutí píseň ODS

I když probuzení přírody na sebe letos nechalo nezvykle dlouho čekat, stačí se rozhlédnout po billboardech a vidíme, že jaro je tady. Občanská demokratická strana se pomalu a malátně probouzí ze zimního spánku a svým zobáčkem, celým ještě namodralým mrazem, začíná nesměle cvrlikat svou předvolební píseň. Jsou to dojímavé melodie, jediné oko nezůstane suché. Tak třeba tahle: „Vytvoříme a zachováme pracovní místa, o která se nebudete muset bát. Vaše ODS.“ Teď už tedy víme, proč ODS po celou dobu své vlády tak tvrdě útočila na Zákoník práce. Tento dokument příliš znejisťoval prosté řadové zaměstnance a dával zbytečně velkou moc nad nimi zaměstnavatelům. Dokud tady bude Zákoník práce, o svá místa se budete muset neustále bát, míní moudrá ODS. Konečně se vysvětluje, proč strana jediných skutečných odborových bossů Mirka Topolánka, Petra Nečase a Ivana Langera neustále pošilhávala po zrušení minimální mzdy. Dokud bude mít zaměstnanec svých osm tisíc ze zákona jistých, bude se muset třást strachy, aby o svoji královsky placenou práci nepřišel. Pokud by mu dávali méně, jistě by si už svůj džob nemusel potom tolik hlídat a o práci se tolik bát. Billboardy, na nichž se ODS strachuje o osud zaměstnaneckých jistot, se už tiskly, když Topolánkovi straničtí druhové tvrdě a nesmlouvavě vystupovali ve Sněmovně i v Senátu za zrušení zaměstnaneckých výhod. Tyto nástěnky už byly ve skladu, když pravicoví politici vykřikovali, že odboráři si nás všechny berou jako rukojmí, jestliže chtějí za drobné zbytky svých jistot dokonce stávkovat. Nyní tedy občanští demokraté nabízejí, že roli odborů převezmou raději sami. Tito vlajkonoši práv pracujících se zasadí o nízké daně pro firmy a nejvyšší příjmové skupiny, tak aby práce mohlo přibývat stejným tempem, jak jsme toho svědky od zavedení rovné daně. Nebýt krize, měl už přece dávno díky rovné dani každý tolik pracovních úvazků, kolik mají poslanci funkcí ve výborech. Jaro je tady a volby se blíží. ODS přichází s nejnovějším hitem své pop-music (čti: populistické hudby). Není to žádný vítězný pochod. Zpívá se na nápěv labutích písní.


23.03.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Naslouchejme Topolánkovi

V prudké reakci na nejnovější skandální výroky Mirka Topolánka vyzval Jiří Paroubek předsedu ODS k odstoupení z veřejného života. Byla to impulzívní, málo promyšlená reakce. Levice by naopak měla lídra největší pravicové strany úzkostlivě opečovávat, chránit a hýčkat. Ve které jiné evropské zemi má levice takové štěstí jako u nás? Kde jinde bychom našli šéfa konzervativců, kterak útočí na církev katolickou a obviňuje klérus z vymývání mozků? Kde jinde se mohou pochlubit údajným liberálem, jenž o svých politických odpůrcích soudí, že by je měli pozavírat a nakopat jim do zadku? Pokud by levice nedělala vůbec nic jiného, než jen podporovala tohoto zemitého hromotluka v čele ODS, má na spoustu příštích voleb vystaráno. Jiří Paroubek to prostě přehnal. Jestliže by se Topolánek zamyslel, vzal vlastní slova vážně a odešel z politického života, je naprosto vyloučeno, aby ho vystřídal člověk pro levici méně vhodný. Předseda ODS stihl v jedné či dvou větách urazit tolik menšin, že to stačí na znechucení většiny. S ostrovtipem sobě vlastním vzápětí prohlásil, že jeho slova byla kýmsi vytržena z kontextu. Co všechno už tomu nešťastníkovi stihli z kontextu vytrhnout: od vztyčeného prostředníčku přes neuvěřitelně diletantské průpovídky o krizi, která nám zaručeně nehrozí, až po neblahé výroky pohlavárů třetí říše. Vždyť vlastně celý Mirek Topolánek je tak trochu vytržený z kontextu. Všimnul si toho prezident Sarkozy, když v prvém rozhovoru s jeho nástupcem Janem Fischerem neopomněl podotknout, jaké potěšení mu přináší rozmluva s inteligentním českým premiérem. Jako světový státník a diplomat pochopitelně nemohl více naznačit, že v něco takového již nedoufal. Prezident Sarkozy není v pozici, kdy by musel odchodu Mirka Topolánka nějak zvlášť litovat. Česká levice v takové pozici ovšem je. Proto by neměla trvat na tom, na čem Topolánek trval přede dvěma týdny, když od odboráře, který se prý vyřadil ze slušné, tedy z Topolánkovy společnosti, odmítal omluvu přijmout. Topolánkovým omluvám bychom měli s uznáním naslouchat. Když pro nic jiného, tak tedy pro to, aby nás nenechal všechny pozavírat a nakopat do zadku.


26.01.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo
Demokracie podle Nečase

Před pár dny jsem na stránkách Práva vysvětloval, že na základě podílu lidí žijících v dané zemi pod hranicí bídy nelze poměřovat životní úroveň různých zemí. Petr Nečas nepochopil. Ve svém článku (Právo 25. ledna) tvrdí, že zmíněný ukazatel jasně dokumentuje, že českým občanům se vede lépe než ve většině členských zemí EU. Kdyby jen trochu zapřemýšlel, muselo by ho zarazit, že podíl lidí žijících pod hranicí chudoby je úplně stejný v Nizozemsku jako na Slovensku. Podle Petra Nečase si tedy lidé v těchto dvou zemích žijí stejně blahobytně. Nejde však o to, vysvětlovat bývalému ministrovi sociálních věcí smysl základních ukazatelů používaných v jeho resortu. Nečasův článek je šokující i v jiném ohledu. Jasně z něho vyplývá, jak Petr Nečas chápe demokracii. Buďto se bude realizovat politika ODS, anebo přijdou experti z Mezinárodního měnového fondu a naordinují zemi léčebnou kúru v podobě politiky ODS. Tak kvůli tomu bude vedena na jaře bombastická volební kampaň, která bude stát daňové poplatníky stamilióny korun? Vždyť přední činovník ODS nám právě prozradil, že žádná alternativa k politice jeho strany ve skutečnosti neexistuje. Pokud bychom si chtěli zvolit něco jiného než opět Petra Nečase, přijdou z ciziny přísní úředníci a naordinují nám politiku Petra Nečase. Přesto, že tyto úředníky nikdo nevolil, budou mít rozhodující slovo při korigování výsledků svobodných voleb v České republice. Jsou to snad osoby politicky nestranné? To v žádném případě. Vždyť nikdo z expertů Světové banky ani MMF neprotestoval, když se ODS zavedením rovné daně spolupodepsala na dnešním astronomickém daňovém výpadku. To, že si nejbohatší závratně polepšili a státní kasa zaplakala, experty měnového fondu nezajímá. Zasáhli by teprve v případě, pokud by se pomáhalo skutečně potřebným. Nebylo by lepší ušetřit na divadýlku předvolební agitace, které je podle Nečase vlastně zbytečné, a dát ty peníze na něco smysluplnějšího?


23.01.2010 - Jan Keller - Publicistika - Právo Kdo uklidí sníh?

Za oknem lehce poletuje drobné chmýří, což znamená, že strašlivá Daisy se vrací. Česká republika bude opět ochromena, vlaky naberou hodinová zpoždění a na ulicích měst se vytvoří metrové závěje. Opět ožije spor o to, kdo by měl to nadělení uklízet. Ozývají se hlasy politiků, že sníh by měli uklízet nezaměstnaní. Od politiků pravice je to vcelku pochopitelné. Zámožní majitelé domů byli této povinnosti zbaveni, na jejich místo je třeba nahnat ty, kdo nemají dům ani práci. Takový názor však zazněl i z úst levicového politika, a to pak jednoho v té chumelenici o to více zamrazí. Celá věc má svoji hlubší logiku, která by skutečné levici neměla unikat. Neoliberální tlak na snižování daní vydatně přispívá k tomu, že ubývá peněz na veřejné výdaje. To, co firmy a nejvyšší příjmové skupiny na daních ušetří, nesměřuje prioritně do tvorby pracovních míst, jak nám a možná i sobě neoliberálové nalhávají. Jde to do kapes akcionářů, což při vysokém podílu zahraničních firem v naší ekonomice znamená, že spousta prostředků odchází do ciziny. Ekonom Miloš Pick odhaduje sumu, která takto ročně z naší země odplyne, na 3 procenta hrubého domácího produktu. Výsledkem jsou na jedné straně nezaměstnaní, na straně druhé poloprázdné státní, krajské a obecní pokladny. Politici pak navrhují, aby města, která v důsledku jejich politiky nemají peníze, nechala odklízet sníh lidmi, kteří v důsledku jejich politiky nemají práci. Není to spravedlivé. Každý by měl platit za to, co sám způsobí. Na odklízení sněhu by měli nastoupit politici. Mělo by to řadu výhod. Především by stoupla důvěra veřejnosti v naše funkcionáře, která je zatím zoufale nízká. Bylo by za nimi vidět kus práce, na což zatím voliči nebyli zvyklí. Nenápadná cedulka oznamující, že tuto ulici uklízí ten či onen senátor anebo poslanec, by se dala dobře využít v předvolební kampani. Politik by pak konečně mohl mít hřejivý pocit, že si svůj post skutečně odpracoval a že není hříčkou v rukou stranických sekretariátů. A pana prezidenta by tato situace mohla inspirovat k sepsání další pozoruhodné knihy. Mohla by se jmenovat třeba „Bílá, nikoliv modrá planeta“.


VRATIT SE