Monológ priateľa a spolupracovníka Martina Luthera Kinga o Katrine
Uragán nad čiernou Amerikou


Amerika bola vybudovaná na rasizme, krutosti, sebectve a ctižiadostivosti. Najskôr vyhubila Indiánov, doviezla dvadsať až tridsať miliónov afrických otrokov a ríšu postavila na rasovom a sociálnom utláčaní černochov a chudobných. Bojím sa, aby to jasno, ktoré vyprovokoval uragán, nebolo len prechodné. Ale dúfam, že prinúti rozmýšľať tých, čo vidia v Amerike maják demokracie vo svete.

Obetiam chudoby a rasizmu náleží žiadať od Spojených štátov účet, nútiť ich zrátať svoju zodpovednosť. Momentálne sa snažíme mobilizovať intelektuálov a verejne známe osobnosti, aby spochybnili to, čo reprezentuje Bushova administratíva, v nádeji, že sa podarí sformovať inú budúcnosť.

Horiaci dom

S Martinom Lutherom Kingom sme spolu hovorili v predvečer dňa, keď ho zavraždili. Bolo to u mňa doma. Snažili sme sa definovať novú stratégiu, zacielenú na ekonomické oslobodenie: mobilizáciu tých najchudobnejších. Preto sme šli do Memphisu podporiť hnutie zametačov. Boli sme plní nádeje, veď sme za sebou mali už toľko vecí: desegregáciu, hlasovacie právo, integráciu. Ale on vyzeral skôr ustarostene. Povedal mi, že ho prenasleduje obava, že to, čo sme zvládli, bol len jeden horiaci dom. On, čo vdýchol nádej davom ľudí, mal strach, že spoločnosť, ktorú chce budovať, je v úplnom morálnom krachu. Ale na otázku: "Čo máme robiť, keď horí dom?", mi odpovedal: "Stať sa hasičmi."

Tá poznámka, to akoby biblické prirovnanie k horiacemu domu, ma vtedy dosť zmiatlo. Dnes by jeho dokonalou ilustráciou domu, ktorý nám horí, bola nielen Katrina, ale aj vojna v Iraku, deficit, konfiškácia moci. Nemôžeme nechať krajinu zhorieť. Musíme využiť moc, ktorú nám dáva ústava a otvoriť verejnej mienke oči. To, čo sa stalo v New Orleanse, sa tu už v nejakej podobe stalo veľakrát. Myslím, že budeme svedkami prebudenia tých najchudobnejších, mobilizácie k zmene.

Kde nájsť ten hlas?

Nezabúdajme, že Američania vnímali atentáty z 11. septembra takisto, ako kedysi Pearl Harbor, ako útok na celú krajinu, na to, čo je v nej najlepšie, nie najhoršie. Vláda využila tento pocit pre seba, pre svoje ciele, ktoré už boli dosť odlišné. George W. Bush nás presviedčal, že má nárok na neomylnosť. Klamal nám. Mnoho Američanov si to neuvedomilo. Ale čím viac sa vojna v Iraku, ktorá stála už vyše 2000 mŕtvych amerických vojakov, tisíce ranených a zmrzačených a množstvo obetí medzi irackými civilistami, bez toho, aby sa našla nejaká zbraň hromadného ničenia, tým zreteľnejšie sa vyjavuje rozpornosť tejto vojny.

Musíme už len prísť na to, či je niekto schopný zaplniť toto politické prázdno a hovoriť hlasom, ktorý by vzbudzoval dôveru. Kde taký hlas nájsť? Súčasné špičky Demokratickej strany žiadnu dôveru nevzbudzujú, ľudia im neveria. Nikto už dnes nehovorí o Johnovi Kerrym. Al Gore je už len ilúzia. Väčšina Američanov skompromitovala našu demokraciu, dala sa zaslepiť svojím sebectvom. Veľký problém Spojených štátov je v tom, že napriek tomu, ako sa vždy zaklína svojou solidaritou a bratstvom, sú postavené na kultúre zisku a hrabivosti.

Zbraň hlasu

Martin Luther King hovoril: "Najväčším spoločenským vynálezom všetkých čias je idea spoločného rozhodovania o tom, akú politiku viesť. Niet ničoho silnejšieho ako hlasovanie. A hlas je tá najsilnejšia, a pritom nenásilná zbraň." Úlohou občanov je teda využívať ju. Pretože ak je hlasovanie zvrchované a my si zvolíme demokrata, nič ho nemôže spochybniť. Iba ak by došlo k prevratu, čo pri pohľade na dnešnú radikalizáciu konzervatívcov nemôžem celkom vylúčiť. Momentálne neexistuje žiadna rovnováha moci, a konzervatívci majú pod kontrolou výkonnú moc, zákonodarstvo aj súdnictvo, môžu teoreticky modifikovať ústavu, aby lepšie slúžila vláde. Nevoliť je kolektívna samovražda. Donekonečna som to opakoval znevýhodneným mladým ľuďom, keď som robil kampaň, aby sa dali zaregistrovať do voličských zoznamov. Ale treba tiež vedieť, že 40 percent mladých černochov nemôže voliť, pretože majú trestný záznam.

Plná väznica

Nikdy som neprestal chodiť do väzníc. Problémom Spojených štátov je, že sa tu stavia viac väzníc než sociálnych ubytovní. To je vec politického rozhodnutia. Viac černochov je vo väzniciach než na univerzitách. Spojené štáty sa rozhodli vybudovať väznice, ale výstavbu zverili súkromným spoločnostiam. V kapitalistickom systéme sa súbor nehnuteľností stavia, len ak je tu nádej, že to bude rentabilná investícia. Na to, aby bola nehnuteľnosť rentabilná, treba nájomníkov. Aby bola rentabilná väznica... musí sa plniť.

Neomaccarthizmus

V päťdesiatych rokoch som bol na McCarthyho čiernych listinách. Dnes sa maccarthizmus vracia, ešte silnejší, pretože tentoraz tu máme už nie jedného McCarthyho, ale viacerých, v hlavách Busha, Cheneyho, Rumsfelda, Condoleezzy Riceovej. McCarthy označoval ľudí s iným názorom za komunistov, oni obviňujú demokratov, že stoja na strane zla. Táto nová tvár maccarthizmu je ešte zákernejšia, pretože má podporu kresťanskej pravice, ktorá mu požičiava legitimitu božích prikázaní. Kresťanská pravica je presným pendantom moslimských fundamentalistov, jedni aj druhí sa dovolávajú viery, aby mohli páchať zlo. No ja verím, či prinajmenšom dúfam, že americká verejná mienka začne vidieť veci jasnejšie.

Vyčítajú mi, že hovorím, že Colin Powell je "domáci otrok". Večne dúfame, že tí, čo vzišli z biedy a utláčaného prostredia, a potom sa dostanú k moci, to využijú na to, aby sa stali uprostred mocných stali hovorcami ľudí bez hlasu. To sme čakali od Colina Powella. Často sme bývali sklamaní ľuďmi, ktorí sa dostali do nejakej mocenskej pozície a už neurobili nič. Ale tí, čo sa aktívne zúčastňujú na utláčaní a profitujú z nespravodlivého systému presne vediac, o čo ide, tí sa už nemôžu skrývať za posledné, rasové alibi. Colin Powell v očiach sveta stelesňoval demokraciu v akcii v samom lone republikánskej administratívy, hlas vnútornej opozície. Ja som len povedal, že som ho nikdy nepočul vyjadriť skutočnú kritiku. Nikto si o ňom netrúfol povedať nič zlé, zo strachu, že bude vyzerať politicky nekorektný. Samozrejme, že niekto má povedať, že kráľ je nahý.

Myslím, že ja to povedať môžem.



Harry Belafonte (1927) spevák, herec. Žije v Los Angeles a v New Yorku. Je jedným z prvých aktivistov za občianske práva, blízky priateľ Martina Luthera Kinga a Nelsona Mandelu. Je tiež vydavateľom pozoruhodnej antológie Dlhá cesta k slobode.


HARRY BELAFONTE

[1. 10. 2005 in www.sme.sk ]



Katrina, Rita a bozi mlyny
(aneb jedna malá kompilace)


,,,,boží mlýny melou. Když jim hurikán zničí ty jejich vrtné plošiny v mexickém zálivu , bude to jenom "boží" odplata za to, že kradou ropu v Iráku. A vůbec,,,,,nepřeju nikomu nic zlýho, ale kdo čím zachází, tím také schází, kdo seje vítr, žně bouří atd,,, a na USA to teď sedí jak prdel na záchodový prkýnko! 

...

Mel jsem jeden sen. Byl v nem Buh ve sve kancelari. Vypadal jako nejaky manazer od General Motors v nejlepsich letech. Videl jsem jej ale jen odzadu, takze byl videt jen kousek tvare. Rekl jen dve slova: Potrestam cloveka. Den na to zabil kdesi v Italii padajici kriz jakousi pokryteckou svickovou babu. Pak prisla pohroma v Tatrach, tsunami, Katrina a nyni Rita. Mnoho z osobnich ucastniku techto pohrom nepochybuje, ze jde o trest

...

Mam takovy pocit, ze by bylo cloveku obcas uzitecne, kdyby se tak uplne nevzdaval viry a mozna ani te povercivosti starych kultur (na jejichz ramenou ostatne stoji nase civilizace) a obcas videl v pohromach, ktere jej pronasleduji trest, ktery ma vest k sebezpytovani, pokore a naprave.

...

Zda se, ze i Americane budou mit sanci na trvale udrzitelnou existenci, jen pokud si lepe osvoji tradicni indianskou kulturu a do urcite miry i zivotni styl toho ktereho mista a budou se snazit na ni navazat, zahojit rany, ktere temto kulturam zpusobili, lepe receno vyklonovat kultury navazujici. Dnesni Americane nemaji zadnou autentickou kulturu, a sebemocnejsi stat bez tohoto druhu ideji jednoho dne zanikne.

...

Především duše samotných Američanů, jejich podvědomí i supervědomí volá po trestu, protože si stále silněji uvědomuje, že se Amerika dostala do konfliktu s přírodou, lidskostí i Bohem. Dřív nebude duše Ameriky svobodná, pokud se neskloní před bičem božím. A ten bude tlouci stale silneji, mnohonasobne silneji.

...

Podle některých lidí je to prý jen náhoda...  Nemusi se ale ukazat praktickym tento postoj, a to pro pripad, ze to nahodou neni nahoda. Byla v minulosti lidstva obdobi stejne nebo i vice katastroficka, ale clovek tehdy nezil natolik neprirozene. Nebyla budovana tak koncentrovana a zranitelna sidliste, nebyla natolik narusovana priroda, ktera dokaze nejlepe regenerovat mnohe nasledky pohrom. Clovek dnes mnohem drzeji nastavuje Bohu a prirode svou tvar; a dobre vi, ze o to vice schyta.

...

Na vině nejsou jen různí političtí zločinci, ale i naše vlastní hloupost a pohodlnost. Všichni až na výjimky, jimž se s oblibou říká "vyšinutí", žijeme konzumním životem a tím se pasivně všichni podílíme na devastaci Země, jejíž rozsah je už dávno natolik vážný, že nám už jen těžko něco pomůže. Jen snad ekologická diktatura, ale už jen ten název zní dost divně a nemůže být realizován, takže nazdárek všichni :-).

(Z ruznych nazoru z diskuse na www.novinky.cz sestavil D. Nosreti )


Britské listy, 9.9.2005

Šok: Amerika není všemocná


Dosud vládla představa, že Spojené státy jsou mocnější než jakákoliv velmoc kdy v historii, že vítězící Amerika bude šířit svou nepřemožitelnou armádou demokracii po celém světě.

Teď to najednou vypadá jinak. Amerika teď vypadá jako nějaký děsivý robot-dinosaurus, dupající po krajině, obrovská komputerizovaná hračka s blikajícími světly, uvnitř níž je však prázdnota a bezmoc, píše Poly Toynbee v deníku Guardian a pokračuje:

Irák dokázal, že inteligentní řízené střely, vojenské technické triky i vojáci, jejichž helmy jsou elektronicky řízeny přímo z Jižního velitelství v americké Tampě, jsou k ničemu. V Iráku vzniká občanská válka, přesně tak, jak odpůrci války varovali. Je naprosto ironické, že Írán, centrum americké "osy zla", aniž by hnul prstem, nyní prosadí svou historickou ambici ovládnout Afghánistán i Irák. Američané zjišťují, že moc zničit státy nemá smysl, pokud neumíme zároveň nové státní zřízení vybudovat.

Avšak až hurikán Katrina odhalil skutečnou prázdnotu pod vrchním krunýřem USA. Není divu, že Amerika nezvládá Irák, když tak uboze řídí svou vlastní zemi. Národ, který se přidržuje ideologie, že řádnou vládu nepotřebuje, se nutně rozpadá. Římské impérium nikdy nemělo pochybnosti o důležitosti vládnutí.

Velká katastrofa v Louisianě odhalila, že Amerika vůbec není zemí - jsou to atomizovaní, izolovaní jednotlivci, kteří žijí samostatným životem, pokud možno co nejdále od nejbližšího občana, a jediné, co je spojuje, je americká vlajka. 40 milionů lidí nemá v Americe žádné zdravotní pojištění. Tato sociální dysfunkce naprosto ochromuje jakékoliv schopnosti USA. Chudí na hromadě bláta v New Orleansu nemají žádný "americký sen". Ti vždycky žili v úplně jiné zemi.

Barbara Bushová přesně vyjádřila odtažitost bohaté Ameriky od této scény: "Tolik lidí tady bylo stejně sociálně deprivovaných, takže [evakuace do houstonského aerodromu] je pro ně velký pokrok." A vyjádřila i temnější obavy: "Je dost děsivé, že hodně těchto lidí chce v Texasu zůstat natrvalo."

Takže řeči o "průměrném" americkém HDP jsou nesmyslné - žádný "průměr" neexistuje. V Americe existuje první svět a třetí svět - a mezi nimi zeje propast. Kdyby se Bill Gates přestěhoval do Albánie, najednou by albánský HDP nesmyslně vzrostl. Co by to vypovědělo o životní úrovni normálních Albánců?

Ve čtvrtek byla zveřejněna Zpráva OSN o lidském rozvoji. Potvrzuje výsledky mezinárodního výzkumu, z nichž vyplývá, že extremní nerovnost v zemi vážně poškozuje celkové její bohatství. Chudší země, které sdílejí své bohatství rovnostářštějším způsobem, se těší lepšímu zdraví, menší míře zločinnosti, lepšímu vzdělání a lepším sociálním výsledkům než bohatší, ale nerovné společnosti.

Avšak jak by louisianská katastrofa vypadala v Británii? Představme si, že by nevydržela protizáplavová bariéra na řece Temži a Londýn a Essex by byly zaplaveny. Dopadlo by to úplně stejně jako v New Orleansu. Střední vrstvy by utekly k přátelům a známým. Chudí, kteří nemají žádné známé jinde než mezi dalšími chudými, by skončili v táborech. Byli by naprosto stejně bezmocní jako v New Orleansu a byly by jich taky miliony.

Chudé oběti v Londýně by také neměly nic jiného než jen jediné šaty na sobě. 27 procent Britů nemá žádné úspory, 25 procent nejchudších lidí má dluh nejméně 200 liber, 12 procent domácností nemá vůbec účet v bance. Ti, kteří nemají dluhy, by měli právo na sociální pomoc ve výši 1000 liber, ale stát by jim to pak odečetl z následné sociální podpory. Záplavy by zlikvidovaly jejich pracovní příležitosti, a tito lidé by byli závislí na sociální podpoře ve výši 56,20 liber týdně (bez 20 liber, které by si stát odečetl za půjčku). Dostávali by tedy cca 1500 Kč týdně.

Jak daleko je i Británie od Skandinávie, kde hospodářské úspěchy, sociální soudržnost a spravedlivější rozdělování bohatství navzájem lidi podporuje.

Kompletní článek v angličtině:
http://www.guardian.co.uk/Columnists/Column/0,5673,1566036,00.html
in www.britskelisty.cz


Britské listy, 30.9.2005

Američané se musejí zbavit své posedlosti armádou


Spojené státy jsou dynamické a přizpůsobivé, ale musejí věnovat víc pozornosti svému křehkému hospodářství, míní v deníku Guardian Timothy Garton Ash.


Když Američané o svátcích oslavují svůj stát, je to jiné než v Evropě. Autenticky oslavují svobodu a národní soudržnost, ale zatímco Evropané očekávají, že jim jejich stát zajistí základní sociální úroveň pro všechny občany, Američané to nepožadují. Namísto toho tvrdí, že v Americe má každý, ať pochází odkudkoliv, rovnou šanci dostat se ve společnosti až nahoru. Věří v to všichni a lidé z nejrůznějších etnických zázemí a nejrůznějšího náboženského vyznání to svorně oslavují.

Je to, samozřejmě, jen sen. Statistické údaje o sociální mobilitě v dnešních Spojených státech jsou naprosto jiné. Ale i sen, v nějž věří velká část národa, je svého druhu realitou. To už dlouho platí právě o americkém snu. Je pozoruhodné, že v průzkumech veřejného mínění se mnoho chudých Američanů staví proti vysokému zdaňování bohatých - zřejmě proto, že si myslí, že jednoho dne zbohatnou i oni sami. V Americe pořád koluje dostatečné množství jednotlivých příběhů o chudých přistěhovalcích, z nichž se stali milionáři, aby tomu většinové obyvatelstvo věřilo.

Nedávno jsme viděli ten nehorší obraz Ameriky, kdy se černošští chudí v New Orleansu topili, stávali se obětí nemocí a násilných zločineckých gangů zatímco vláda je neochránila. Jak je možné, že se nejbohatší země na světě dokáže takovýmto způsobem vykašlat na své vlastní chudé občany?

A po hurikánu Katrina pak přišel hurikán Rita. Americká média byla jeho hrozbou posedlá čtyřiadvacet hodin denně. Zpravodajství o ničem jiném v televizi nebylo.

Nakonec nebyla spoušť způsobená hurikánem Rita tak velká. Avšak, pokračuje autor, na mediální mánii spojené s hurikánem Rita mě zaujaly tři věci.

Zaprvé, jak často lidé v Americe používají slovo "hrdina". Samozřejmě, britský bulvární tisk to dělá taky, ale jinak a daleko méně často. Když jeden čelný vojenský činitel informoval prezidenta Bushe, že záchranné akce po hurikánu Katrina byly naprosto chaotické, Bush reagoval: "To je sice pravda, přesto však došlo k celé řadě opravdu hrdinných záchranářských činů."

Bylo by zajímavé srovnat, jak často se slovo "hrdina" používá v Americe a jak často v Británii, ve Francii a v Německu. Před sto lety charakterizovali konzervativní nacionalističtí Němci "pravé" Němce jako "hrdiny" a židy jako spekulanty, obchodníky: Helden against Händler. Dnes máme jiný stereotyp: praví Američané jsou "hrdinové" a chabí Evropané jsou obchodníky. V praxi, samozřejmě, jak napsal jeden novinář, došlo i v Americe v reakci na oba hurikányu k obrovské panice, k jaké by došlo v jakékoliv společnosti.

Druhou zvláštní, "neevropskou" skutečností bylo, do jak silné míry se americká vláda při těchto krizích spolehla na armádu. Veškeré záchranné akce dělala armáda a ta také měla nejluxusnější vybavení.

A třetí podivná a drastická věc bylo to, kolik lidí po zásahu obou hurikánu zůstalo bez přístřeší a zároveň úplně bez prostředků - protože neměli vůbec žádné úspory. Ano, mnoho chudých lidí, evakuovaných z New Orleansu, nemělo ani účet v bance. Veškerým jejich majetkem bylo zařízení jejich bytů, často koupené na splátky. Právě proto odmítali někteří chudí Afroameričané opustit své domovy. Zde nejde jen o chudobu, ale o konzumeristickou kulturu, která nutí občany, aby nespořili a všechny své peníze vydávali za spotřební zboží. Proto mají američtí občané v současnosti nejmenší množství soukromých úspor od roku 1959 a skoro nejmenší množství úspor ze všech zemí v rozvinutém světě.

Lidé mají velmi málo rezerv na tom, aby se vyrovnali s dalším šokem, totiž s rostoucími cenami benzínu, což je v současnosti druhou nynější mediální posedlostí Ameriky.

Američané se ovšem se všemi těmito problémy vyrovnají, protože je to nesmírně dynamická a rozrůzněná země, plná podnikavých lidí a schopná se nesmírně výrazně vědecky a technologicky adaptovat. Avšak, uzavírá autor, jak z Ameriky teď odjíždím, mám silný pocit, že by se Spojené státy měly v nadcházejících letech daleko více soustředit na svou ekonomiku než na svou armádu.
Celý článek viz:
http://www.guardian.co.uk/usa/story/0,12271,1580610,00.html
in www.blisty.cz


HOME

SUPERHOME

DARIUS.CZ

HOME AGENTURA

E-ZIN AGENTURA NIKOLA

BRITSKE LISTY

jednicka na Internetu

HOME

HOME USA

AMERIKA NA KŘIŽOVATCE

HOME DEMOKRACIE

slovníček a teorie demokracie

HOME ZVON

HNUTI ZVON