Jak milovat strýčka Sama
Kritika Spojených států je stále rozšířenější. Co druhým na Americe tak vadí? Má vůbec smysl těmto kritikám čelit? Jakou politiku by měly Spojené státy vést, aby jejich vůdcovství nevyvolávalo sarkastické poznámky?
Na jedné konferenci, jíž jsem se nedávno zúčastnil, se jakýsi rozzlobený ekolog tázal: "Jakým právem, vyrývají Američané do boží Země tak hlubokou stopu?" Ouvej! To bylo ostré, protože je to bohužel do značné míry pravda. Tvoříme necelých 5 procent světového obyvatelstva, ovšem zhltneme 27 procent světové roční těžby ropy, vytváříme a spotřebováváme téměř 30 procent hrubého světového produktu a - teď se podržte vynakládáme plných 40 procent VEŠKERÝCH světových výdajů na obranu. Podle mých výpočtů se rozpočet Pentagonu nyní zhruba rovná částce, kterou na obranu utrácí dalších devět či deset států s největšími vojenskými rozpočty, což nemá v dějinách obdoby. To je stopa skutečně hluboká. Jak to vysvětlujeme druhým - a jak sobě? A co bychom s tím měli dělat, jestli tedy vůbec něco?
Obětí sarkasmu
Tyto otázky kladu proto, že mé nedávné zkušenosti z cest do Perského zálivu, Evropy, Koreje a Mexika a k tomu hromada dopisů a e-mailů z celého světa naznačují, že ta naše americká demokracie není zas až tak obdivovaná a ceněná, jak si často myslíme. Soucit zahraničí v souvislosti s hrůzami 11. září byl hodně upřímný, byl to však soucit s nevinnými oběťmi: pracovníky ze Světového obchodního střediska, policisty, hasiči. Projevil se také onen pocit lítosti, pramenící ze strachu, že by se mohlo přihodit cosi podobného, třeba v Sydney, v Oslu nebo v Dillí. Z toho však neplyne bezpodmínečná náklonnost a podpora strýčku Samovi. Naopak: ti, kdo opravdu naslouchají, zaregistrují mocnou vlnu mezinárodní kritiky, sarkastických poznámek na politiku americké vlády a stížností na hlubokou "stopu", kterou vyrýváme do boží Země. Právě teď, kdy pracuji na tomto článku, mi přišel e-mail od jednoho mého bývalého studenta, který (sám oddaný anglofil) teď působí v anglické Cambridgi. Píše mi, jak obtížně se vyrovnává s rozšířenými protiamerickými náladami. A to je prosím v zemi Tonyho Blaira! Má štěstí, že nestuduje v Aténách, Bejrútu nebo Kalkatě.
Amerika má odpovědnost
Mnoho amerických čtenářů tohoto textu možná ani nezajímá rostoucí kritika a obavy, o nichž hovoří hlasy zvenčí. Pro ně je skutečnost taková, že Spojené státy jsou nezpochybnitelnou jedničkou a všichni ostatní - Evropa, Rusko, Čína a arabský svět - se s tímto jasným faktem prostě musejí smířit. Chovat se, jako by to tak nebylo, je marné gesto, jako mávnutí do větru. Avšak jiní Američané, které poslouchám - bývalí pracovníci mírových sborů, rodiče dětí, které studují v zahraničí (jak kdysi činili i oni), obchodníci s významnými kontakty v zámoří, nábožensky založení lidé, ekologové - těm všem naše pozemská "stopa" a kritické hlasy z dáli působí skutečnou starost. Obávají se, že se izolujeme od nejzávažnějších problémů globální společnosti a že naše zahraniční politika v rostoucí míře spočívá pouze v tom, že s nasazením masivní vojenské síly vyjíždíme zničit démony jako Taliban, abychom se opět stáhli zpátky na své letecké základny, do svých výcvikových táborů. Chápou, lépe než někteří jejich spoluobčané, že Amerika sama je z valné míry zodpovědná za vytváření stále propojenějšího světa prostřednictvím našich finančních investicí, našich zahraničních akvizicí, naší komunikační revoluce, naší kultury MTV a CNN, naší turistiky a studentských výměn, naším tlakem na společnosti v zahraničí, aby se přizpůsobily dohodám o obchodu, pohybu kapitálu, duševním vlastnictví a zákonům o životním prostředí. Tito lidé si totiž uvědomují, že se nemůžeme vrátit do období nevinnosti a izolacionismu, známých z časů Normana Rockwella (americký malíř, který od roku 1916 pravidelně ilustroval obálku listu The Saturday Evening Post - pozn. red.), a bojí se, že si odcizujeme příliš velkou část světa, k níž jsme nyní pevně a neoddělitelně připoutáni. Po všech zážitcích z posledních cest mi toto hledisko dává čím dál tím větší smysl. Co je tedy třeba udělat? Rozdělme si pro vyjasnění situace zahraniční mínění do tří kategorií: ti, kdo Ameriku mají rádi, ti, kdo Ameriku nesnášejí, a ti, kterým Amerika dělá starosti. První skupina se pozná snadno. Patří do ní zahraniční politické osobnosti jako lady Margaret Thatcherová a Michail Gorbačov; obchodníci, kteří obdivují liberální hospodářství Spojených států; zahraniční teenageři oddaní hollywoodským hvězdám, populární hudbě a džínům; a konečně společnosti, které se osvobodily od útlaku s pomocí americké politiky namířené proti zlým režimům. I druhá skupina je nápadná. Protiamerické naladění není jen charakteristickým znakem muslimských fundamentalistů, většiny nedemokratických režimů, radikálních aktivistů v Latinské Americe, japonských nacionalistů a kritiků kapitalismu na celém světě. Lze ho nalézt i v evropských intelektuálních salonech, zejména ve Francii, kde se americká kultura považuje za zabedněnou, primitivní, nevkusnou - a až příliš úspěšnou.
Starosti o Republiku
Vzhledem k tomu, že pro změnu přesvědčení obou těchto táborů lze udělat jen málo, musíme se zaměřit na třetí a nejdůležitější skupinu, na ty, kteří se stavějí k Americe v zásadě přátelsky a obdivují její úlohu při prosazování demokratických svobod, kterým však nyní dělá starosti směr, kterým Republika směřuje. Jejich kritika nemíří na to, kdo jsme, ale na neschopnost Ameriky dostát ideálům, které jsme vždy jasně vyjadřovali, totiž svobodě, spravedlnosti, otevřenosti, úctě k lidských právům, povinnosti prosazovat Rooseveltovy "čtyři svobody". Za zamyšlení jistě stojí fakt, že v uplynulém století většina světa třikrát vzhlížela s nadějí a touhou k nejvyššímu představiteli Ameriky, obhajujícímu nejvyšší lidské hodnoty: Woodrow W ilson, Franklin D. Roosevelt a John F. Kennedy vyvolali v zahraničí nadšení, když odmítli úzkoprsý postoj "Amerika především" a hovořili o potřebách celého lidstva. Právě návrat k této tolerantní a cílevědomé Americe by mnoho znepokojených a zklamaných zahraničních přátel rádo vidělo. Jednostranná americká politika ve věci pozemních min, mezinárodního trestního tribunálu či kjótského protokolu o životním prostředí však tato očekávání zdaleka nenaplňuje. Nedostatečné financování Organizace spojených národů je nemoudré a zároveň v rozporu se slavnostními sliby. Věnovat 48 miliard dolarů navíc na obranu, ale nevynaložit příslušnou částku na konferenci o finančním rozvoji, která se příští měsíc koná v Monterrey, vypadá jako pokrytectví. Ve skutečnosti lze těchto několik amerických politických rozhodnutí (například postoj k dřívějším návrhům z Kjóta) dobře obhájit. Avšak celkový dojem, kterým Amerika v poslední době působí, je, že nám je prostě jedno, co si zbytek světa myslí. Když potřebujeme pomoci - pochytat teroristy, zmrazit finanční aktiva a poskytnout letecké základny pro americké vojáky - hrajeme týmově. Když se nám mezinárodní plány nelíbí, otočíme se a jdeme pryč. Řekl bych, že každý americký velvyslanec a vyslanec tráví dnes většinu času tím, že řeší takové obavy obavy vyřčené, jak jsem už řekl, nikoli nepřáteli Ameriky, ale jejími přáteli.
Nejhlubší národní zájmy
Konečně, jednotlivé změny politiky mají mnohem menší význam než závažnější otázky. V současnosti se v zahraničí ozřejmuje hluboká touha po tom, aby Amerika projevila skutečné vůdcovství. Nikoli to, které senátor William J. Fullbright kdysi nazval "arogancí moci", ale vůdcovství, jaké asi nejlépe ztělesňoval Roosevelt. Zdá se, že právě tohle komisař EU pro vnější záležitosti Chris Patten chce, když vyjadřuje své obavy, že Amerika sklouzává do "přehnané jednostrannosti". Bylo by to vůdcovství definované šířkou pohledu, porozumění našemu společnému lidství, vědomí, že se od ostatních máme co učit asi ve stejné míře, v jaké se oni mohou poučit od nás. Bylo by to vůdcovství, které by oslovilo všechny znevýhodněné a slabé, a které by zavázalo Ameriku, aby se spojila s dalšími rozvinutými a silnými zeměmi ve společném úsilí pomoci těm, kteří si sotva mohou pomoci sami. Především by to však bylo vůdcovství, které by se otevřeně obrátilo k americkému lidu, aby mu znovu vysvětlilo, proč náš nejhlubší národní zájem záleží v tom, že budeme osud naší planety brát vážně a že budeme mnoho investovat do její budoucnosti. Pokud by k tomu došlo, splnili bychom americký slib - a zřejmě by nás překvapilo, jak moc jsme všude oblíbení.
(c) 2002 Global Viewpoint. Distributed by the Los Angeles Times Syndicate
Lidové noviny, Orientace, 16.03.2002, Paul Kennedy
19.8. 2003 0:01:00 - Objevil se druhý McGovern?
Rozhněvaný demokrat jde po Bushovi
Vynořil se nečekaně a zatím překvapivě úspěšně. Teď ho imituje zbytek z devítičlenného pole demokratických uchazečů o Bílý dům. Howard Dean, lékař z Vermontu, který zavřel rodinnou ordinaci a vstoupil do politiky, chce zastavit znovuzvolení George Bushe tvrdou kritikou jeho válečnického nadšení.
------------------------------------------------------------------------
Bývalý guvernér maličkého Vermontu se najednou stal celoamerickým fenoménem, kterému třeba týdeník Newsweek věnuje celé čtyři strany. Pozornost upoutal směsicí levicového slovníku a centristického programu a získal nezbytnou podporu Hollywoodu.
A hlavně, do své volební pokladny už nashromáždil, především díky internetu, mnohem více než kdokoli jiný z "devítky" demokratických kandidátů. Ti se až dosud, dlouhých patnáct měsíců před vlastními volbami, prosazovali nudnými a povrchními názory, zatímco Dean se jako jediný odvážil otevřeně kritizovat Bushovy válečnické postoje, zejména iráckou operaci. A teď Deana imitují i ostatní demokraté.
Další McGovern?
Pro politické analytiky je Dean záhadou. "Je Howard Dean dalším Georgem McGovernem?" ptají se. McGovern se zapsal do americké historie tím, že v roce 1972, kdy republikán Richard Nixon bojoval o znovuzvolení, poslal Demokratickou stranu k politickému dnu.
Tehdy se McGovern také odlišoval od ostatních demokratických kandidátů houževnatou kritikou americké intervence ve Vietnamu. Amerika již byla unavená touto válkou a demokraté doufali, že s pacifistickým poselstvím McGoverna získají Bílý dům. Nezískali. McGovern se poté stal známým pod číslem 49, protože volby prohrál ve 49 z padesáti států Unie...
Howard Dean je jediný z demokratických uchazečů, který už dávno před iráckým konfliktem vyjádřil svůj odpor vůči této válce a stejný názor zastává i nyní, kdy zbraně hromadného ničení se stále v Iráku nevynořily a takřka denně tam umírají američtí vojáci.
Pod Deanovu kritiku se opatrně začínají podepisovat i jeho další demokratičtí kolegové, avšak s vědomím, že v politice zvláště americké - je pacifismus nebezpečnou zbraní.
S příchodem Deana mezi kandidáty se rozčeřila monotónní hladina demokratické politiky. Zatímco ostatní - senátor Joseph Lieberman, dlouholetý vůdce Sněmovny reprezentantů Dick Gephardt, senátoři John Kerry, John Edwards a Bob Graham, kongresman Dennis Kucinich, někdejší senátorka Carol MoseleyBraunová i poněkud pitoreskní reverend Al Sharpton - se snažili nevylekat ani jediného potenciálního voliče, Dean usiloval o opak.
A dělá to tak dobře, že si Karl Rove, jeden ze strůjců Bushova volebního vítězství v roce 2000 a hlavní stratég i budoucí prezidentovy kampaně, jen pochvaluje, jak Dean dělá práci za něj. "Čím víc nalevo půjde Dean a další demokraté, tím lépe pro Bushe," dala by se shrnout Roveova poučka. Jinak řečeno, Dean přitahuje zejména liberální vrstvy, ale už daleko méně toho nejpotřebnějšího voliče k vítězství z politického středu.
Často se o Deanovi mluví jako o "rozhněvaném demokratovi". Jeho hněv vzbuzují zejména Bushova rozhodnutí a na tom si tento bývalý guvernér, který léta politicky nepřestoupil práh Vermontu, vybudoval svou popularitu. Nenechal se unášet vlnou vlastenectví, když vrchní velitel zavelel do útoku, a jako jediný z demokratů vystoupil proti válce v Iráku.
A získal za to ovace v Hollywoodu - mezi jinými Martina Sheena, Aleka Baldwina i Paula Newmana. Dean sice mluví jako levicový vůdce, ale v řadě názorů je mnohem méně liberální: v ekonomice zastává konzervativní postoje, je stoupencem trestu smrti a s hrdostí prosazuje právo na zbraň.
Na druhé straně prosazuje právo homosexuálů na manželství, slibuje také dostupnost zdravotní péče pro nejchudší. I demokratičtí volební manažeři se bojí, že prezidentská nominace Deana za Demokratickou stranu by přinesla jen zopakování McGovernovy prohry.
Na druhou stranu, poslední demokraté, kteří za poslední čtvrtstoletí vítězně vstoupili do Bílého domu, Jimmy Carter a Bill Clinton, se předtím také nepohybovali ve výlučném prostředí Washingtonu a byli také považováni za outsidery. Každopádně na sázky je ještě příliš brzy.
MF DNES , Pavel Pošusta
© Copyright MAFRA a.s. 1998 - 2003 a dodavatelé obsahu (ČTK, Reuters)
Kritika Spojených států je stále rozšířenější. Co druhým na Americe tak vadí? Má vůbec smysl těmto kritikám čelit? Jakou politiku by měly Spojené státy vést, aby jejich vůdcovství nevyvolávalo sarkastické poznámky?
Na jedné konferenci, jíž jsem se nedávno zúčastnil, se jakýsi rozzlobený ekolog tázal: "Jakým právem, vyrývají Američané do boží Země tak hlubokou stopu?" Ouvej! To bylo ostré, protože je to bohužel do značné míry pravda. Tvoříme necelých 5 procent světového obyvatelstva, ovšem zhltneme 27 procent světové roční těžby ropy, vytváříme a spotřebováváme téměř 30 procent hrubého světového produktu a - teď se podržte vynakládáme plných 40 procent VEŠKERÝCH světových výdajů na obranu. Podle mých výpočtů se rozpočet Pentagonu nyní zhruba rovná částce, kterou na obranu utrácí dalších devět či deset států s největšími vojenskými rozpočty, což nemá v dějinách obdoby. To je stopa skutečně hluboká. Jak to vysvětlujeme druhým - a jak sobě? A co bychom s tím měli dělat, jestli tedy vůbec něco?
Obětí sarkasmu
Tyto otázky kladu proto, že mé nedávné zkušenosti z cest do Perského zálivu, Evropy, Koreje a Mexika a k tomu hromada dopisů a e-mailů z celého světa naznačují, že ta naše americká demokracie není zas až tak obdivovaná a ceněná, jak si často myslíme. Soucit zahraničí v souvislosti s hrůzami 11. září byl hodně upřímný, byl to však soucit s nevinnými oběťmi: pracovníky ze Světového obchodního střediska, policisty, hasiči. Projevil se také onen pocit lítosti, pramenící ze strachu, že by se mohlo přihodit cosi podobného, třeba v Sydney, v Oslu nebo v Dillí. Z toho však neplyne bezpodmínečná náklonnost a podpora strýčku Samovi. Naopak: ti, kdo opravdu naslouchají, zaregistrují mocnou vlnu mezinárodní kritiky, sarkastických poznámek na politiku americké vlády a stížností na hlubokou "stopu", kterou vyrýváme do boží Země. Právě teď, kdy pracuji na tomto článku, mi přišel e-mail od jednoho mého bývalého studenta, který (sám oddaný anglofil) teď působí v anglické Cambridgi. Píše mi, jak obtížně se vyrovnává s rozšířenými protiamerickými náladami. A to je prosím v zemi Tonyho Blaira! Má štěstí, že nestuduje v Aténách, Bejrútu nebo Kalkatě.
Amerika má odpovědnost
Mnoho amerických čtenářů tohoto textu možná ani nezajímá rostoucí kritika a obavy, o nichž hovoří hlasy zvenčí. Pro ně je skutečnost taková, že Spojené státy jsou nezpochybnitelnou jedničkou a všichni ostatní - Evropa, Rusko, Čína a arabský svět - se s tímto jasným faktem prostě musejí smířit. Chovat se, jako by to tak nebylo, je marné gesto, jako mávnutí do větru. Avšak jiní Američané, které poslouchám - bývalí pracovníci mírových sborů, rodiče dětí, které studují v zahraničí (jak kdysi činili i oni), obchodníci s významnými kontakty v zámoří, nábožensky založení lidé, ekologové - těm všem naše pozemská "stopa" a kritické hlasy z dáli působí skutečnou starost. Obávají se, že se izolujeme od nejzávažnějších problémů globální společnosti a že naše zahraniční politika v rostoucí míře spočívá pouze v tom, že s nasazením masivní vojenské síly vyjíždíme zničit démony jako Taliban, abychom se opět stáhli zpátky na své letecké základny, do svých výcvikových táborů. Chápou, lépe než někteří jejich spoluobčané, že Amerika sama je z valné míry zodpovědná za vytváření stále propojenějšího světa prostřednictvím našich finančních investicí, našich zahraničních akvizicí, naší komunikační revoluce, naší kultury MTV a CNN, naší turistiky a studentských výměn, naším tlakem na společnosti v zahraničí, aby se přizpůsobily dohodám o obchodu, pohybu kapitálu, duševním vlastnictví a zákonům o životním prostředí. Tito lidé si totiž uvědomují, že se nemůžeme vrátit do období nevinnosti a izolacionismu, známých z časů Normana Rockwella (americký malíř, který od roku 1916 pravidelně ilustroval obálku listu The Saturday Evening Post - pozn. red.), a bojí se, že si odcizujeme příliš velkou část světa, k níž jsme nyní pevně a neoddělitelně připoutáni. Po všech zážitcích z posledních cest mi toto hledisko dává čím dál tím větší smysl. Co je tedy třeba udělat? Rozdělme si pro vyjasnění situace zahraniční mínění do tří kategorií: ti, kdo Ameriku mají rádi, ti, kdo Ameriku nesnášejí, a ti, kterým Amerika dělá starosti. První skupina se pozná snadno. Patří do ní zahraniční politické osobnosti jako lady Margaret Thatcherová a Michail Gorbačov; obchodníci, kteří obdivují liberální hospodářství Spojených států; zahraniční teenageři oddaní hollywoodským hvězdám, populární hudbě a džínům; a konečně společnosti, které se osvobodily od útlaku s pomocí americké politiky namířené proti zlým režimům. I druhá skupina je nápadná. Protiamerické naladění není jen charakteristickým znakem muslimských fundamentalistů, většiny nedemokratických režimů, radikálních aktivistů v Latinské Americe, japonských nacionalistů a kritiků kapitalismu na celém světě. Lze ho nalézt i v evropských intelektuálních salonech, zejména ve Francii, kde se americká kultura považuje za zabedněnou, primitivní, nevkusnou - a až příliš úspěšnou.
Starosti o Republiku
Vzhledem k tomu, že pro změnu přesvědčení obou těchto táborů lze udělat jen málo, musíme se zaměřit na třetí a nejdůležitější skupinu, na ty, kteří se stavějí k Americe v zásadě přátelsky a obdivují její úlohu při prosazování demokratických svobod, kterým však nyní dělá starosti směr, kterým Republika směřuje. Jejich kritika nemíří na to, kdo jsme, ale na neschopnost Ameriky dostát ideálům, které jsme vždy jasně vyjadřovali, totiž svobodě, spravedlnosti, otevřenosti, úctě k lidských právům, povinnosti prosazovat Rooseveltovy "čtyři svobody". Za zamyšlení jistě stojí fakt, že v uplynulém století většina světa třikrát vzhlížela s nadějí a touhou k nejvyššímu představiteli Ameriky, obhajujícímu nejvyšší lidské hodnoty: Woodrow W ilson, Franklin D. Roosevelt a John F. Kennedy vyvolali v zahraničí nadšení, když odmítli úzkoprsý postoj "Amerika především" a hovořili o potřebách celého lidstva. Právě návrat k této tolerantní a cílevědomé Americe by mnoho znepokojených a zklamaných zahraničních přátel rádo vidělo. Jednostranná americká politika ve věci pozemních min, mezinárodního trestního tribunálu či kjótského protokolu o životním prostředí však tato očekávání zdaleka nenaplňuje. Nedostatečné financování Organizace spojených národů je nemoudré a zároveň v rozporu se slavnostními sliby. Věnovat 48 miliard dolarů navíc na obranu, ale nevynaložit příslušnou částku na konferenci o finančním rozvoji, která se příští měsíc koná v Monterrey, vypadá jako pokrytectví. Ve skutečnosti lze těchto několik amerických politických rozhodnutí (například postoj k dřívějším návrhům z Kjóta) dobře obhájit. Avšak celkový dojem, kterým Amerika v poslední době působí, je, že nám je prostě jedno, co si zbytek světa myslí. Když potřebujeme pomoci - pochytat teroristy, zmrazit finanční aktiva a poskytnout letecké základny pro americké vojáky - hrajeme týmově. Když se nám mezinárodní plány nelíbí, otočíme se a jdeme pryč. Řekl bych, že každý americký velvyslanec a vyslanec tráví dnes většinu času tím, že řeší takové obavy obavy vyřčené, jak jsem už řekl, nikoli nepřáteli Ameriky, ale jejími přáteli.
Nejhlubší národní zájmy
Konečně, jednotlivé změny politiky mají mnohem menší význam než závažnější otázky. V současnosti se v zahraničí ozřejmuje hluboká touha po tom, aby Amerika projevila skutečné vůdcovství. Nikoli to, které senátor William J. Fullbright kdysi nazval "arogancí moci", ale vůdcovství, jaké asi nejlépe ztělesňoval Roosevelt. Zdá se, že právě tohle komisař EU pro vnější záležitosti Chris Patten chce, když vyjadřuje své obavy, že Amerika sklouzává do "přehnané jednostrannosti". Bylo by to vůdcovství definované šířkou pohledu, porozumění našemu společnému lidství, vědomí, že se od ostatních máme co učit asi ve stejné míře, v jaké se oni mohou poučit od nás. Bylo by to vůdcovství, které by oslovilo všechny znevýhodněné a slabé, a které by zavázalo Ameriku, aby se spojila s dalšími rozvinutými a silnými zeměmi ve společném úsilí pomoci těm, kteří si sotva mohou pomoci sami. Především by to však bylo vůdcovství, které by se otevřeně obrátilo k americkému lidu, aby mu znovu vysvětlilo, proč náš nejhlubší národní zájem záleží v tom, že budeme osud naší planety brát vážně a že budeme mnoho investovat do její budoucnosti. Pokud by k tomu došlo, splnili bychom americký slib - a zřejmě by nás překvapilo, jak moc jsme všude oblíbení.
(c) 2002 Global Viewpoint. Distributed by the Los Angeles Times Syndicate
Lidové noviny, Orientace, 16.03.2002, Paul Kennedy
19.8. 2003 0:01:00 - Objevil se druhý McGovern?
Rozhněvaný demokrat jde po Bushovi
Vynořil se nečekaně a zatím překvapivě úspěšně. Teď ho imituje zbytek z devítičlenného pole demokratických uchazečů o Bílý dům. Howard Dean, lékař z Vermontu, který zavřel rodinnou ordinaci a vstoupil do politiky, chce zastavit znovuzvolení George Bushe tvrdou kritikou jeho válečnického nadšení.
------------------------------------------------------------------------
Bývalý guvernér maličkého Vermontu se najednou stal celoamerickým fenoménem, kterému třeba týdeník Newsweek věnuje celé čtyři strany. Pozornost upoutal směsicí levicového slovníku a centristického programu a získal nezbytnou podporu Hollywoodu.
A hlavně, do své volební pokladny už nashromáždil, především díky internetu, mnohem více než kdokoli jiný z "devítky" demokratických kandidátů. Ti se až dosud, dlouhých patnáct měsíců před vlastními volbami, prosazovali nudnými a povrchními názory, zatímco Dean se jako jediný odvážil otevřeně kritizovat Bushovy válečnické postoje, zejména iráckou operaci. A teď Deana imitují i ostatní demokraté.
Další McGovern?
Pro politické analytiky je Dean záhadou. "Je Howard Dean dalším Georgem McGovernem?" ptají se. McGovern se zapsal do americké historie tím, že v roce 1972, kdy republikán Richard Nixon bojoval o znovuzvolení, poslal Demokratickou stranu k politickému dnu.
Tehdy se McGovern také odlišoval od ostatních demokratických kandidátů houževnatou kritikou americké intervence ve Vietnamu. Amerika již byla unavená touto válkou a demokraté doufali, že s pacifistickým poselstvím McGoverna získají Bílý dům. Nezískali. McGovern se poté stal známým pod číslem 49, protože volby prohrál ve 49 z padesáti států Unie...
Howard Dean je jediný z demokratických uchazečů, který už dávno před iráckým konfliktem vyjádřil svůj odpor vůči této válce a stejný názor zastává i nyní, kdy zbraně hromadného ničení se stále v Iráku nevynořily a takřka denně tam umírají američtí vojáci.
Pod Deanovu kritiku se opatrně začínají podepisovat i jeho další demokratičtí kolegové, avšak s vědomím, že v politice zvláště americké - je pacifismus nebezpečnou zbraní.
S příchodem Deana mezi kandidáty se rozčeřila monotónní hladina demokratické politiky. Zatímco ostatní - senátor Joseph Lieberman, dlouholetý vůdce Sněmovny reprezentantů Dick Gephardt, senátoři John Kerry, John Edwards a Bob Graham, kongresman Dennis Kucinich, někdejší senátorka Carol MoseleyBraunová i poněkud pitoreskní reverend Al Sharpton - se snažili nevylekat ani jediného potenciálního voliče, Dean usiloval o opak.
A dělá to tak dobře, že si Karl Rove, jeden ze strůjců Bushova volebního vítězství v roce 2000 a hlavní stratég i budoucí prezidentovy kampaně, jen pochvaluje, jak Dean dělá práci za něj. "Čím víc nalevo půjde Dean a další demokraté, tím lépe pro Bushe," dala by se shrnout Roveova poučka. Jinak řečeno, Dean přitahuje zejména liberální vrstvy, ale už daleko méně toho nejpotřebnějšího voliče k vítězství z politického středu.
Často se o Deanovi mluví jako o "rozhněvaném demokratovi". Jeho hněv vzbuzují zejména Bushova rozhodnutí a na tom si tento bývalý guvernér, který léta politicky nepřestoupil práh Vermontu, vybudoval svou popularitu. Nenechal se unášet vlnou vlastenectví, když vrchní velitel zavelel do útoku, a jako jediný z demokratů vystoupil proti válce v Iráku.
A získal za to ovace v Hollywoodu - mezi jinými Martina Sheena, Aleka Baldwina i Paula Newmana. Dean sice mluví jako levicový vůdce, ale v řadě názorů je mnohem méně liberální: v ekonomice zastává konzervativní postoje, je stoupencem trestu smrti a s hrdostí prosazuje právo na zbraň.
Na druhé straně prosazuje právo homosexuálů na manželství, slibuje také dostupnost zdravotní péče pro nejchudší. I demokratičtí volební manažeři se bojí, že prezidentská nominace Deana za Demokratickou stranu by přinesla jen zopakování McGovernovy prohry.
Na druhou stranu, poslední demokraté, kteří za poslední čtvrtstoletí vítězně vstoupili do Bílého domu, Jimmy Carter a Bill Clinton, se předtím také nepohybovali ve výlučném prostředí Washingtonu a byli také považováni za outsidery. Každopádně na sázky je ještě příliš brzy.
MF DNES , Pavel Pošusta
© Copyright MAFRA a.s. 1998 - 2003 a dodavatelé obsahu (ČTK, Reuters)
ČESKO-AMERICKÉ LINKY |
||
| czechoffice.org
xxx |
SPUSA
Spolecnost pratel USA |
czech.cz
xxx |
| YMCA
YMCA v USA |
YMCA
YMCA v CR |
Y-klub
Y' s Men's International |
| NASA
xxx |
HISTORIE LETECTVA
xxx |
OBCANSKA VALKA
xxx |
| CIA
xxx |
FBI
xxx |
VYHLEDAVACE
HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ |
| unforgettableczech.com
xxx |
eurorailways.com
xxx |
ceska media
xxx |
| czech.org
xxx |
czech.com
xxx |
prague.indymedia.org
xxx |
| czechbrowser.com
xxx |
czechrepublicseek.com
xxx |
czech-tourism.com
TURISTIKA V CR |
| ctg.cz
Czech Travel Guide |
czecham.com
Czech AM-Morning News Digest |
cas.cz
Academy of Sciences of the CR |
| ncsml.org
National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA |
czechcenter.com
Czech Center New York |
fsv.cvut.cz
Czech Orienteering Federation |
| dictionaries Cz/A
xxx |
dictionaries A/Cz
xxx |
hotelsczech.com
xxx |
| czechphilharmonic.cz
xxx |
iarelative.com
xxx |
romanticczechtours.com
xxx |
| czechheritage.org
Czech Heritage Society of Texas |
cgu.cz
Cesky geologicky ustav |
texasczechs.homestead.com
xxx |
| cgsi.org
Czechoslovak Genealogical Society Int'l |
rootsweb.com | csagsi.org
xxx |
| E-MAILY: Jan Sammer (Czech Coordinating Office) |
E-MAILY: Petr Bisek (Americke Listy) |
E-MAILY: (Spolek pro vedy a um., Washington) |
HOME |
||
| HOME USA
AMERIKA NA KŘIŽOVATCE |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
