Darius Nosreti

NATO - jistota nebo ohrožení?
MÝTY A SKUTEČNOST

Říká se, že riziko, které naše země podstupuje svým vstupem do NATO
je vyváženo lepší informovaností a lepší prevencí, kterou díky tomuto
začlenění získáme. A tak se jednou může stát, že díky výborné technice
si bude moci naše generalita v přímém přenosu prohlédnout definitivní
zánik naší vlasti. A bude si moci říci - dělali jsme, co sme mohli,
prevence byla dobrá, žel, nevyšlo to.
Nejde při integraci do NATO tedy ani tak o to, o kolik se riziko zvýší (nakonec
- exaktně je to nemožné vyjádřit), ale spíše o to, čeho se toto riziko
týká - je to riziko válečného konfliktu s vysokou pravděpodobností
fatálních následků pro Českou republiku. Zda existuje přijatelná míra
zvýšení takového rizika, je velmi problematickou otázkou.

Jestliže naše snahy o vstup do EU jsou podloženy konkrétními
představami o výhodách a nevýhodách, vstup do NATO nebyl dosud na
domácí půdě podroben všestranné komplexní a systémové nebo alespoň
všeobecné objektivní veřejné analýze a ztěží lze nalézt nějaké rozumné
vysvětlení proč pro Alianci horlí tolik politiků a novinářů, často
způsobem, který více než co jiného připomíná placené reklamy na prací
prášek. Tím nechci říci, že pro vstup do NATO neexistují zásadní,
pádné, všeobecně-racionální i politicko-, ekonmicko- a vojensko-
-strategické důvody. Skutečně rozumné předpoklady pro tak závažný krok
však mohou existovat pouze po komplexní a systémové analýze. Považuji
předem za nemožné prokázat EXAKTNĚ výhodnost či nevýhodnost vstupu do
NATO, a to zejména z těchto důvodů:
1) Společenský vývoj dosud neumíme pro složitější případy exaktně
popsat a modelovat
2) "Výhodnost" je relativní pojem - v konkrétní situaci může například
dojít k vývoji, který nebude příznivý pro ČR, ale bude příznivý z
hlediska celosvětového - nebo naopak; bude taková situace obecně
příznivá či nepříznivá?
3) Vývoj skutečné situace může mít iracionální charakter
4) Česká republika může být postižena nejvážnějším možným způsobem
(podobně jako každý jiný stát) v prvním okamžiku války, resp. ještě
dříve, než bude válečný stav jako takový klasifikován, resp. dříve než
bude možné realizovat výhody spojené s členstvím v NATO pro člena v
situaci napadení
Za této situace bychom se mohli jednoznačně správně rozhodnout pro
vstup do NATO pouze tehdy, kdybychom s jistotou věděli, zda a jaký
konkrétní konflikt nastane a jak budeme my a celý svět po tomto
konfliktu vypadat. Ale ani tehdy bychom si nemuseli být jisti, neboť
bychom nevěděli, zda bychom v takovém konkrétním případě nedopadli
stejně nebo lépe, kdybychom v NATO nebyli.
Bylo tedy nutno zvážit o to pečlivěji obecněji rizika ve vztahu k
obecnějším a zásadním souvislostem, jestliže exaktní a v podstatě ani
konkrétní analýza není možná.



Jistě existuje mnoho dobrých důvodů pro vstup do NATO, existují
však také velmi závažné důvody proti a může být proto užitečné pokusit
se o psychologickou analýzů vědomých či podvědomých motivů, které
současné politiky vedou často k málo kritickému pohledu na skutečnost.
Hlavní psychologickou příčinou je poněkud křečovitá snaha českých
politiků po své osobní nebo kolektivní stranické či národní politické
sebeidentifikaci.
Tento motiv je patrný zejména u osob, které žily dlouhé roky v
tísnivé opozici a každodenní osobní konfrontaci s komunistickým
režimem nebo naopak u osob, které s režimem nadprůměr aktivně
spolupracovaly. Je tu snaha udělat tlustou čáru mezi minulostí a
budoucností, přičemž je zřejmé, že budoucnost nám tlusté čáry samy o
sobě nepřiblíží a hledat hůl na domácího psa, který již dávno chcípl,
je zbytečné. Je tu také snaha alespoň v něčem se profilovat
jednoznačně, když vyhraněné líbivé postoje v rámci jiných politických
témat jsou mnohem očividněji problematické, než je tomu v případě
NATO. Tyto jednoznačně kladné postoje bývají navíc podávány s dávkou
špatně hrané mužné rozhodnosti a neústupnosti, která kupodivu stále
ještě některým voličům imponuje. Protože je mnohem jednodušší hledat
svou tvář odmítáním něčeho "starého a překonaného" než vytvářením
nových koncepcí, programů a ideí vypadá tato sebeidentifikace tak, že
dotyční ve svém záměru podpořit vstup do NATO vidí vědomě či jinak
možnost 1) vyjádřit svůj odpor vůči komunizmu a potvrdit definitivnost
svého rozchodu s ním (a s pozůstatky komunistických paktů).
K horečkovitému snažení na tomto poli je vede buď skutečnost, že byli
režimem pronásledování, nebo naopak, že s režimem spolupracovali
a nyní hledají dostatečně "jednoznačnou" kauzu, aby v ní s potřebnou
razancí mohli stvrdit svou loajalitu, anebo jsou prostě političtí nebo
vojenští zelenáči a potřebují si vysloužit ostruhy.
Pro někoho je vstu do NATO symbolickým gestem, kterým by rád
deklaroval a vyjádřil svou příslušnost k "pokrokovější části Evropy a
světa". Tito lidé si často neuvědomují rozdíl mezi gestem a činem a
nedohlížejí důsledně komplexně a systémově všechny možní důsledky
takového činu.
Někdo zase z přehnaného pocitu zodpovědnosti (např. za svěřený
úřad) cítí potřebu udělat cosi opravdového "na ochranu státu a jeho
zájmů", postavit se do role ochránce či dokonce otce vlasti. Doba
Velkých činů v politice však zkončila. Přišla doba Velké práce, o
jejímž charakteru však zatím jenom cosi málo tušíme. Vstup do NATO
není (téměř) posunutím nějakého systému kupředu. Je to přiřazení se k
systému. Věřím, že máme mnohem více, co můžeme dát světu i sobě.
4) projevit rozhodnost po desetiletích pocitu bezmocnosti a
dizidentsví
5) vyvrátit (často opodstatněný) dojem, že po něžné revoluci už
politici jen užívají svých výhod a podílet se se svými "kamarády" opět
na akci, za kterou se píší čárky a vytěžit další politický kapitál na
další desetiletí
6) snaha udělat na ochranu své vlasti a svého národa něco viditelného,
velkého a trvalého, co by nadlouho zajistilo a deklarovalo jeho
přináležitost "k pokrokovější části světa". Je to motiv, který je
velmi silný u představitelů moci právě dnes, kdy většina politických
gest ztrácí své velkorysé obrysy v žlutosračkových problémech
přechodného období, v čase, kdy politická rozhodnutí se často v praxi
obracejí proti svému původnímu smyslu, stávají se kontraproduktivními.
V čase, kdy si některé národy v srdci Evropy potřebují léčit svoje
historické komplexy a pocity malosti, jsou tedy motivy pro spojenectví
s velmocemi a jejich pakty spíše iracionální povahy.
O to tragičtěji vyznívá snaha těch politiků, kteří chtějí zemi
upřimně pomoci a snaží se tak učinit v souladu se svým rozumem a
svědomím, a k rozhodnutí o vstupu do NATO dospěli s traumatizujícím
vědomím dvousečnosti každého meče symbolizujícího použití hrubé síly.
Je třeba říci zcela otevřeně, že toto velké a "konečné" gesto
vstupu do NATO představuje (vedle mnohých výhod) také reálné a v naší
historii přinejmenším do roku 1945 nemyslitelné riziko konečného
a úplného zničení naší země. Je to riziko preventivního úderu ze
strany některého nečlena, který se bude cítit být ohrožen samou
existencí Paktu či jeho rozšiřováním, nebo některou jeho vojenskou či
nevojenskou aktivitou. Přijetí nového člena (členů) může znamenat
znovuvytvoření nové pomyslné dělící zdi v Evropě a vytvoření nových
zón studené války, tedy obnovení nesmírně vyčerpávajícího
a nebezpečného studenoválečného soupeření, které vždy představuje
vyšší riziko vzniku války skutečné. Je to riziko, které nemůžeme
a nesmíme podstoupit.
Proto je třeba vyzvat mnoho osob řídících tento stát, které jsou ve
vleku svých tragických zkušeností z tragických okamžiků našeho národa:
Jste zatíženi svou minulostí! Pokud nejste schopni své osobní
zkušenosti podrobit nemilosrdné cenzuře vlastního rozumu a pouze skrze
ně posuzujete jak úhrn celé historické zkušenosti národa, tak plány
jeho budoucí existence, odstupte. Pokud nejste schopni silou svého
tvůrčího myšlení překonat otroctví své osobní zkušenosti, odstupte.
Vaše zkušenost je příliš neblahá a jako podnět k činu trvala příliš
dlouho, než aby reakce na ni mohla mít ještě dnes přirozenou platnost
spontánnosti, než aby city samy o sobě mohly zůstat pravdivými.
Obranná strategie není možná bez vize budoucnosti národa. Komu jste
svěřili tyto své velké koncepce, že o nich nikdo neví? Čím chcete
naplnit mantinely demokracie? Z čeho odvozujete své obranné plány
v době katastrofální krize idejí a zřejmě i svého vlastního myšlení?
Riziko, že budeme postiženi následky případné válečné konfrontace
v Evropském prostoru vzhledem k naší poloze, rozloze a k charakteru
současných zbraní, je tu stále. Je to ovšem riziko, které jsme
nevyvolali a které je v daných poměrech přirozené. Nyní - po vstupu do
NATO - neseme morální spoluzodpovědnost za případné následky
jakéhokoli konfliktu nato, které zasáhnou naše území a náš lid.
Je důležité se také zeptat, zda se sníží riziko vzniku válečného
konfliktu, který by podstatným způsobem ohrozil zájmy naší země, a
riziko, že takový konflikt nás podstatným způsobem poškodí, tím, že
vstoupíme do NATO. Pokud neprobíráme konkrétní scénáře vývoje
potenciálního konfliktu, zdá se, že se toto riziko sníží, neboť větší
vojensko-strategická síla obecně znamená menší riziko. A tato síla by
se naším vstupem do NATO zvýšila podstatným způsobem.
Riziko vstupu do NATO se dělí na čtyři složky:
a) zvýšení rizika napadení naší země zemí mimo NATO se snahou získat
pod kontrolu "nárazníkové pásmo"
b) zvýšení rizika, že se naše země ponese studenoválečné následky
svého vstupu, např. formou embarga. Může dojít k paradoxní situaci, že
státy mimo NATO, které si nemohou dovolit zhoršení hospodářských
vztahů s "velkými" členy NATO, si z Česka udělají obětního beránka pro
léčbu svých geopolitických bolístek a komplexů.
c) riziko přinejmenším pro celou Evropu, že náš vstup do NATO může být
(a je) interpretován jako dostatečný důvod k vyvolání "obranného" či
preventivního úderu (riziko roznětky)
d) zvýšení rizika poškození v případném "velkém" konfliktu. V tomto
bodu je Čech nucen být fatalistou protože velký konflikt by tak jak
tak znamenal, že se naše země stane nástupištěm válečných sil v rámci
jakékoli snahy o evropské "konečné" řešení, což by vedlo vzhledem k
naší rozloze prakticky ke zničení země. Ve "velkém" konfliktu nejde
o poziční válku, ale o snahu zničit protivníka a tak mu zabránit
v jaderné odvetě. V takovém případě je snaha o ovládnutí nárazníkového
pásma důležitá před vypuknutím konfliktu, ale druhotná při jeho
vypuknutí v plné síle.

Preventivní vojenské zabrání našeho území silou nepřátelskou
vůči NATO během existence tohoto paktu již do budoucna není reálné ani
kdybychom jeho členy nebyli. Toho si je i Rusko dostatečně vědomo.
Navíc, pokud by Rusko chtělo získat pod svou kontrolu - s ohledem na
dnešní zbraně a obranné koncepce dostatečné - pásmo ochrany, muselo by
z mapy vymazat přinejmenším také Německo, resp. usilovat, aby také
Německo patřilo do neutrálního pásma. Moderní strategie se musí
odvíjet od poznání faktu, že svět se zmenšil natolik, že tzv.
nárazníková pásma přestávají hrát svou úlohu a jejich důležitost je
jen zdánlivá.
Má jistě své opodstatnění úvaha, že jsme po roce 1945 měli patřit
do zcela jiných vojenských paktů, než jsme patřili, avšak světovým
pádem komunistického impéria a rozkladem jeho vojenských vazeb zanikly
pro mnohé státy i bezprostřední důvody pro existenci kontinentálních
a transkoninentálních paktů. Zrušením důsledků a procesů silné světové
politické polarizace padl hlavní důvod pro vytváření těchto
superpaktů, jejichž hlavním cílem bylo dosažení psychologické
a mocenské rovnováhy. Svou logikou je současná situace až absurdní: po
staletích, po která byly naše národy zmítány vůlí jiných národů
a států, ve chvíli, kdy konečně máme možnost využít velké síly, kterou
nepochybně NATO představuje, na obranu svých vlastních zájmů ve shodě
se svou vlastní vůlí, pominuly hlavní důvody pro vytváření paktů
s takovou silou; a komplexy z naší pohnuté minulosti, které budou
v hlavách politiků a vojenských stratégů přežívat možná ještě po
generace nám už nemohou přinést nic dobrého - minulost se nám v tomto
ohledu nemůže stát zdrojem poučení. Výsledkem těchto křečovitých snah
o sebeidentifikaci a transparentní a silně medializované zviditelnění
těchto snah je, že se vstup do NATO stal v Čechách nejen prestižní,
ale snad i módní záležitostí. A co v Čechách módou není, to se nenosí.
Takže běžný občan může jít klidně spát s jistotou, že žádná naše
solidní koncepce našeho případného vstupu do NATO a účinkování v něm
neexistuje, veřejně ani jinak, a i kdyby čirou náhodou vznikla
a dostala se na stůl některému poslanci či redaktorovi, že odtud
odejde leda do odpadkového koše. Pokud o NATO nějaké představy máme,
vycházejí z mýtů, které jsou ve slabších chvílích vytvářeny našimi
politiky a v cílených (a cíleně živelných) zpravodajských kampaních
živeny nezodpovědnými redaktory.
Základní ideou vzniku a existence Aliance je myšlenka "společné
obrany hodnot demokratického západního světa proti jakémukoliv jejich
ohrožení". Tato zdánlivě neotřesitelná idea má však při komplexním
hodnocení některé slabiny. Rozhodně například nemá smysl udržovat
vojenské spojenectví v síle která neodpovídá reálnému nebezpečí.
Udržování velké vojenské síly a příslušné administrativní mašinerie je
totiž samo o sobě z mnoha hledisek nebezpečím. Jedno z podstatných
hledisek je odčerpávání prostředků, jejichž nedostatek na jiných
místech se dostává do rozporu s hodnotami různých parametrů, které je
třeba udržet pro zachování trvale udržitelného rozvoje a všeobecné
globální rovnováhy. Tato idea je neúplná m.j. i proto, že není
součástí širší koncepce udržování a rozvoje "hodnot demokratického
západního světa", jež by zajištovala přinejmenším ochranu před
negativní stránkou existence a působení Aliance samotné a před
politickým a hospodářským ovlivňováním jedněch členských států
druhými. Navíc tato idea apriorně neurčuje, že by členy Aliance měly
být všechny státy, které zmíněné demokratické hodnoty ve svém rámci
udržují a rozvíjejí; myšlenka opomíjí to podstatné - možnost komplexně
zhodnotit ty faktory (vedle základních společných demokratických
hodnot), které jednotlivé potenciální členy Aliance od sebe odlišují,
a které jsou z hlediska strategického rozhodování pro vstup těchto
zemí do NATO podstatné. Idea společné ochrany bez ideje individuálního
národního či státního systémového strategického rozhodování
(přinejmenším v okamžiku rozhodování o vstupu do vojenského paktu) je
nesmyslem.
Není možné souhlasit s myšlenkou, že obrovské výdaje, které nás
všechny bude stát vstup do NATO a členství v něm jsou jednou třetinou
výdajů, které bychom jinak údajně dali na budování systému své vnější
bezpečnosti. Tento odhad totiž vychází z předpokladu, že bychom tento
systém budovali na základě stejně neúplných a tedy s určitou
pravděpodobností mylných strategických předpokladech, na základě
kterých je vyvozována nutnost našeho vstupu do NATO. Pokud do NATO
nevstoupíme, znamená to, že začínáme uvažovat o nových východiscích
pro svou obrannou koncepci, o východiscích, která nepočítají
s vojensko-strategickou silou, jako jediným východiskem pro vize naší
budoucí existence.
Tvrzení o tom, kolik peněz ušetříme a kolika penězi nám NATO na
rozvoj a technické sjednocení výzbroje přispěje jsou demagogická
přinejmenším v tom, že nikdo dosud neprokázal ani přesvědčivě
nedoložil, jakou koncepci našeho nejširšího národního rozvoje (v rámci
demokratického rámce) bude nejlépe pro Česko zastávat a zda a jaká
armáda, zda a jaký její rozvoj v rámci tohoto rozvoje budou zapotřebí.
V novodobé historii je naše armáda jen drahým luxusem. Nechtějme, aby
nás naše případná válečná účast v některých sporných konfliktech
jednou nepostavila do pozice, za kterou bychom se museli stydět. Úlohy
světového mírotvorce se náš malý ale duchovně a intelektuálně
disponovaný národ může ujmout i bez amerického klacku v ruce.
Nakonec, může se stát, že dějiny ještě ocení např. i naši úlohu po
roce 68, kdy naše intelektuální strategie (byť za cenu velké oběti
celého národa) byla stabilizujícím faktorem, který zabránil, aby
svérázný pokus Sovětského svazu o obnovu poválečných "hranic zájmů"
neproměnil velkou část Evropy na jatka.
A je to také určitý dosavadní neformální status nezávislého národa,
který nás pro roli mírotvorců předurčuje a který - jako členové NATO -
budeme nyní těžko obhajovat.
Dalším mýtem je myšlenka, že státy musí být přiřazeny k nějakému
silnému společenství, aby se zvýšila jejich vojensko-politická
definovatelnost, "čitelnost", nebo že "existence různých pásem zemí,
které nevědí, kam patří, je tou nejlepší cestou k neklidu, nestabilitě
..." (V. Havel). Pouze definovatelný prvek systému může být v procesu
strategického řízení prvkem platným a stabilním. Mezi kvalitou prvku
a jeho začleněním do systému vyšší úrovně je nedílná jednota.
Přiřazením státu, který k tomu ještě "nedozrál", nebo pro který je to
strategicky nevýhodné, může mít za určitých podmínek stejně
destabilizující vliv na něj i jeho vojenská spojence, jako jeho
ponechání o samotě nebo v jiných společenstvích. Nediktujme realitě
jakou má být. "Zralost" státu či národa a jeho strategické zájmy se
nedají nařídit, ale prostě odpovídají (nebo by měly odpovídat)
realitě. Strategická výhodnost společenství neexistuje bez strategické
výhodnosti členství jeho jednotlivých členů. Také dělení světa na
protikladné celky může být za určitých okolností faktorem
stabilizujícím a za jiných právě naopak - destabilizujícím.
Dalším mýtem je představa, že nevstoupíme-li do Aliance, vyhovíme
tím Rusku a promarníme tak šanci jednat svobodně. Ve skutečnosti je
možné předpokládat, že nepřijetí členství v NATO bude přinejmenším
stejně tak projevem naši svobodné vůle jako jeho přijetí. Rozhodnutí
o našem vstupu či ne-vstupu do Aliance bude zřejmě výhradně naší
záležitostí bez ohledu na poněkud kontraproduktivní požadavky
a námitky Ruska.
Rozšířenou chybou je také zaměna svých "vroucných" pohnutek a důvodů
proč chceme vstoupit do Aliance, resp., co tímto svým krokem chceme
světu sdělit, s tím, jak tento krok mohou hodnotit jiní a s tím, co
pro koho takový krok reálně představuje, resp. co za určitých
okolností v budoucnosti představovat může. Zejména naivní a svou
naivitou nebezpečné jsou úvahy o tom, co by Rusko mělo a nemělo říkat
a konat, jak by se mělo či nemělo na náš případný vstup do Aliance
dívat a poučovat je o tom, jak by měly vypadat ideální partnerské
vztahy. Takové postoje svědčí o naprosté ztrátě smyslu pro realitu.
Stalo se přesto projevem "dobrých mravů" uznávat "evidentní" výhody
vstupu do NATO. Vstup do NATO však vůbec není historickou nutností ani
logickou samozřejmostí; převaha výhod takového kroku nad nevýhodami
není zdaleka evidentní. Problematika vstupu do vojenského paktu je
navíc mnohoúrovňová, dotýká se mnoha oblastí poznání a praxe, souvisí
s mnoha faktory světového vývoje a globální rovnováhy, jako i s českou
kulturní tradicí, která je příznivě nakloněna všem typům paktů vyjma
vojenských, jako i s nejširším kontextem naší budoucí orientace
a úlohy v evropském vývoji. Model tohoto vývoje s ohledem na náš
kulturní charakter neexistuje, ale tušíme, že naší prioritou zdaleka
nebude angažovanost ve věcech vojenství. Případnou výhodnost takového
kroku proto není možné v míře potřebné pro strategické rozhodování
prokázat exaktními metodami. Členství v NATO může být proto
obhájitelné pouze na základě silné korespondence takového aktu
s národní tradicí nebo v kontextu momentálních výrazných trendů
v aktuálním rozvoji společnosti a posilování její stability, včetně
např. určitého akutního ohrožení. Takové důvody však v naší současné
sitaci neznáme nebo jsou nevýrazné. Naopak existence našeho státu jako
azylu svobody a duchovní nezávislosti má svou historickou logiku a je
dobrým předpokladem pro budování koncepce úplné nezávislosti vojenské.
Stane se náš stát servilním druhořadým satelitem ekonomických
a vojenských velmocí nebo se sám stane velmocí ducha a tvůrčího
filozofického, vědeckého, prakticko-ekonomického, výchovně-naučného
a uměleckého potenciálu a krystalizačním jádrem realizace představ
národů světa o novém naplnění demokratických forem existence svých
států? Ti, kdož vedou tento stát již mnohdy ztratili schopnost
plnokrevných vizí, ze kterých by pramenila jejich vnitřní jistota při
pokládání dostatečně velkorysých kolejí budoucnosti. Zapomínají, že až
se ozvou dlouhodobé důsledky jejich činů, bude tu žít generace, která
pohnutky jejich činů chápala, ale neztotožňovala sa s nimi a která
možná již dnes je s to formulovat svoje představy o budoucnosti.
Evropa není aktuálně ohrožena a idea o posílení evropské
bezpečnosti vstupem Polska, Maďarska a České republiky do NATO vypadá
rozhodně jako mýtus z úhlu pohledu těch států, které by toto členství
potenciálně nejvíce potřebovali (pobaltské státy a Ukrajina) a jimž je
NATO nenabízí. Navíc oblast mezi Východem a Západem nepředstavuje
strategické vákuum ani v rámci aktuální politické situace, ani v rámci
možných krizových scénářů.
Členství států v NATO není privilegiem, jak bývá opěvováno
servilními bardy našich masmédií, ale tragickou daní lidstva za svou
nedokonalost jejíž důsledky jsou násobeny vědecko-technickým rozvojem
v oblasti průmyslu smrti. Členství ve vojenském paktu může být
v ideálním případě pouze menším zlem před (většinou pouze
potenciálním) zlem větším. A jindy ani tím ne. "Společnost není
organisací síly, nýbrž lidského práva", napsal K. Čapek ve svých
úvahách o funkci státu, a toto pravidlo platí nejen uvnitř státu, ale
i v jeho vnějších vztazích. Važme tedy svou spolupráci s organizacemi
síly na lékárnických vahách.
Nevěřme také, že členství v NATO a činnost v jeho rámci může
odstranit zdroje problémů, vedoucích k eskalaci napětí v potenciálních
či aktuálních ohniscích válečných konfliktů; resp. je pouze řešením
vojensko-politickým, tedy řešením, které většinou neodpovídá úrovni
těchto příčin; členství ve vojenských paktech a zbrojení vůbec naopak
odčerpává v závažné míře prostředky potřebné k řešení většiny těchto
příčinných problémů.
Také se nenechme ukolébat domněnkami a dílčími signály, že Rusko se
nakonec s naším vstupem do NATO smíří. Ruská politika je stále velmi
málo kontinuální, málo stabilizovaná a jednotná i v rámci jedné části
politického spektra. Nejméně několik
desítek let se s největší pravděpodobností nebudeme moci spoléhat na
toužebná očekávání našich vojenských stratégů a politiků (ale spíše
nezodpovědných novinářů a televizních redaktorů, kteří si z ruského
medvěda tak rádi dělají odrazová můstek pro své zhůvěřilé exhibice),
že bude existovat reálná záruka, že Rusko nebude od určitého okamžiku
alespoň po několik let naše členství považovat za ohrožení svých zájmů
a porušení strategické rovnováhy. Velmi obtížně můžeme také předvídat,
které síly budou představovat "Rusko" za deset let, ale třeba i za
pouhý rok. Také "skóre" názorů současných ruských politiků k této
otázce je trvale negativní. Pro ruské vojenské velení není
rozhodující, co si o svém vstupu do Aliance myslíme my, nebo členské
státy NATA, ani to, jaký pohled na tento krok je "správný", tedy
slučitelný s pravdou a morálkou. Pro ruské vojenské velení je
důležité, jak bude náš vstup do NATO a naši existenci v něm
interpretovat to které politické vedení Ruska v tom kterém okamžihu
jeho mlhavé budoucnosti. A tato interpretace může odpovídat našim
představám o pravdě a morálce, ale může být také ryze účelová. Pro
Žirinovského je náš vstup do NATO průkazným a jednoznačným aktem
agrese. Tomuto hodnocení může v hospodářské oblasti přinést jediný
výsledek - embargo, a v rovině vojenské - válečný konflikt, v případě,
že se s touto interpretací jednou ztotožní budoucí vláda Ruska. Již
dnes je v Rusku v platnosti oficiální doktrína o preventivním úderu.
Není to pro naše stratégy dostatečný signál?
Pokud existuje reálná možnost, že bude vstup České republiky
do NATO interpretován dnes nebo v budoucnu Ruskem jako splnění
strategické podmínky nebo i jen pouhá záminka k preventivnímu úderu,
znamená tento krok ohrožení zájmů nejen České republiky, ale
i současných členských zemí NATO. Jen samotný fakt, že tato okolnost
nebyla ani v dosavadních členských státech dostatečně diskutována,
naznačuje, že je něco shnilého v byrokratické mašinerii vedení NATO i
států jeho dosavadních členů, navzdory jejich demokratickému zřízení.
Místo pojmu Rusko si ovšem můžeme teoreticky dosadit kterýkoliv
jaderný stát na východ od západní Evropy, jehož systém bude některou z
mnoha možných příčin destabilizován, nebo který si dokáže zdůvodnit
neodolatelnou potřebu rozšíření svých hranic.
Stalo se samozřejmostí hovořit jedním dechem o vstupu do EU a do
NATO. Stalo se to dokonce jakýmsi poznávacím znakem mnohého rádoby
uvědomělého a uznalého veřejného činitele a politického patolízala,
ale i mnohé horlivé babky-demokratky, znakem podobným nejspíše vrtění
psího ocasu na důkaz podřízenosti a "dobrých úmyslů". EU však má ve
skutečností s NATO společného jen málo, snad jenom to, že jsou nám
v mnohém blízké členské státy obou těchto společenství. Naše zvláštní
geografické umístění, naše zvláštní a na poučení bohatá historie,
kontext našeho národního kulturního povědomí, naše kulturní, politické
a duchovní tradice včetně násilně přerušené tradice demokracie
a politické kultury, a především rodící se koncept naší
a středoevropské budoucí kultury (ve všeobecném významu kultury jako
civilizačního typu) a od ní odvozené zahraniční politiky - vedle stále
ještě otevřeného hledání barvitějších, plnějších a životaschopnějších
obsahů pojmu demokracie - to jsou možná ty faktory, skrze něž můžeme
dnes či zítra pro danou kauzu spatřovat a definovat naši podstatnou
geopolitickou odlišnost od některých současných členů NATO a které nás
mohou předurčit pro historické poslání, které není v souladu
s posláním nebo prostředky NATO. NATO mělo a možná bude mít i nadále
svůj význam, možná že se - i když se nestaneme jeho členy - bude i tak
naše poslání opírat o rovnováhu podobnou té, kterou NATO doposud
pomáhalo udržovat; pro naši národní identitu však jistě je a bude
významný rozdíl, budeme-li s členskými státy spolupracovat v rámci
Aliance - jako její členové, nebo vedle ní.
Členství ve vojenském svazku je navíc v mnoha ohledech v rozporu
nejen s představou udržování a rozvíjení evropského kulturního
a duchovního odkazu ale - podle střízlivého hodnocení našeho
ekonomického vývoje - i s reálnou představou našich ekonomických
možností. Navíc oficiální ekonomické prognózy záměrně nepočítají
s několika významnými mimoekonomickými faktory, které mohou (nejen
u nás, ale mnohdy globálně) ekonomiku zasáhnout. Šířící se globální
ekologická krize v těsné návaznosti s blížícím se úpadkem zdrojů
dovoluje velmi reálně předvídat již dnes nepochybně astronomické
náklady potřebné na zajištění trvale udržitelného rozvoje, které
rozhodně přesahují naše možnosti. Už z hlediska dnešních podmínek se
ekonomicky celosvětově jeví jako dlouhodobě neudržitelný současný ve
vyspělých západních zemích převládající systém státní sociální
politiky. Znehodnocení půdy, lesů, ovzduší, vody, to jsou i v domácím
měřítku faktory, které již dnes přímo či nepřímo velmi výrazně
zatěžují náš rozpočet a hrozí přerůst hranici katastrofického vývoje.
Mezinárodní migrace obyvatelstva, rozpad rodiny, resocializace
některých komunit a dalších skupin obyvatelstva včetně značné části
rómského etnika, to jsou problémy, jejichž řešení, při kterém by
nebyla porušena lidská práva a etické zásady humánní společnosti,
přerůstá již dnes naše ekonomické možnosti.
V takové situaci a z takového pohledu, který tuto situaci
akceptuje, přestává být efektivní systém poměrného rozdělení
společenských prostředků a některé skutečné či potenciální položky ve
státním rozpočtu se ukazují jako postradatelné; a naopak jiné položky,
významné z hlediska zachování dlouhodobé stability a trvale
udržitelného rozvoje, na které jsme vkládali prostředky podle určitého
poměrného klíče (ale často spíše podle systému,"co zbude") bude třeba
naplnit v optimálním rozsahu, a to bez ohledu na mnohé položky jiné,
často i velmi významné. Taková situace, pokud si její naléhavost
připouštíme, nás nutí přehodnotit náš postoj ke vstupu do NATO
a zvážit, zda je naléhavost tohoto kroku srovnatelná s významem
některých položek rozpočtu. Zvažme, zda není postradatelná právě ta
položka zahrnující vynaložení obrovských finančních prostředků na
přezbrojení armády, jež by vyžadovalo náš vstup do NATO (okolo 160
mld. Kč) a roční příspěvek NATO (okolo 40 mld. Kč). Čím později si
uvědomíme, že situace je kritická a vyžaduje určité radikální postupy,
tím bude řešení náročnější a nákladnější, tím více bude třeba státních
a administrativních zásahů, tím menší bude naděje negativní vývoj
v potřebné míře ovlivnit a tím reálnější bude možnost, že se řešení
ujmou síly, které zhatí i poslední naděje na řešení v rámci humanity
a současných demokratických struktur. Nesmíme také zapomínat na
vysokou propojenost národních problémů v globálním kontextu, tedy na
to, že je naším životním zájmem přispívat (i finančně) k řešení
mnohých problémů na cizích územích, pokud nechceme, aby nás strhly
určité politické, sociální či ekologické procesy, které jednou mohou
přerůst státní hranice, pokud se tak již nestalo; nesmíme zapomínat na
to, že lidstvo jako celek trpí absolutním nedostatkem prostředků, aby
zvládlo škody, které svým životním způsobem vyvolalo nebo tento
životní způsob nadále udrželo.
To, zda máme na členství peníze či nikoliv vyplývá mimo jiné ze
správného pojmenování a interpretace našeho současného stavu. V
kontextu s globálními problémy a tedy v komplexním a dlouhodobém
pohledu se naše země nachází na počátku katastrofického vývoje a
úplného rozpadu politických, ekonomických a sociálních struktur, na
prahu kritického vyčerpání surovinových i lidských, individuálních i
společenských, spontánních i systémovývh zdrojů rozvoje, na pokraji
nedozírné ekologické katastrofy. Následky našich dnešních činů se v
kterékoliv oblasti našeho života dříve či později projeví s jistotou
přírodních zákonů stejně neodvratně jako po čase vždy přichází záplavy
nebo nové mutace bakterií a virů. Z tohoto pohledu, který má
nepochybně mnohem blíž k pravdě než pohled opačný, nemáme peníze
opravdu na nic, než co je nezbytně nutné a co odpovídá aktuálním, ale
spíše akutnímpotřebám. A tím vstup do NATO rozhodně není.
Naše sebeidentifikace s určitými národy, s jejich základními
politickými principy, hospodářským mechanismem a kulturní úrovní není
a nemůže být příčinou našeho vstupu do NATO, je to pouze jedna
z příznivých okolností a možná důležitý předpoklad. Současná doba
nepřináší jednoznačné a konkrétní závažné, tím méně akutní důvody pro
takový krok; mnohem konkrétnější podobu mají dnes ty argumenty, které
jsou proti. Dnes by byl vstup do NATO víceméně prázdným gestem.
Další pověrou je názor, že problémy se vstupem do NATO vyřeší
referendum. Referendum samo o sobě nic nevyřeší, přinejlepším (za
současných podmínek) pravděpodobně umožní politikům si "umýt ruce".
Zvláště pokud to bude referendum neinformovaných mas, referendum mas
zmanipulovaných provládními deníky a dalšími povýtce tendenčními
masmediálními subjekty, mas, které byly tak dlouho vychovávány
k nedůvěře v sílu svého hlasu a ne k odpovědnosti za něj. Vyhlášení
referenda je řešením, je to však pouze polovina řešení. Veřejnost musí
být seznámena se všemi "plusy" a "mínusy" obou protikladných
rozhodnutí, měla by znát také všechny základní vývojové scénáře
možných situaci, ve kterých by bylo naše členství v NATO přínosem nebo
na obtíž. Měla by vědět, že členství v NATO nás například vystaví
možná malému, ale dlouhodobému nebezpečí preventivního úderu
a zvýšenému nebezpečí zásahu v případě jaderného konfliktu. Veřejnost
by měla také znát strukturu administrativy NATO, která je zřejmě
stejně málo efektivní a stejně přebujelá a zkorumpovaná, jako naše
vlastní; měla by vědět, že se členské státy mohou snadno stát otroky
zájmů velmocí a cizích zbrojních monopolů. Veřejnost by si měla také
uvědomit, co všechno vědět nebude, jestliže část státní suverenity
a vlastní odpovědnosti odevzdá naše republika do rukou NATO, tedy
především USA a Německa. Již jednou jsme se v naší novodobé historii
na pomoc silných spoléhali, již jednou jsme dopustili, aby jiní
rozhodovali za nás. Nesvědčí právě o moudrosti a schopnosti poučit se,
jestliže i ti, co to již jednou i se všemi následky na vlastní kůži
zažili, jsou ochotni s nadšením zopakovat možná stejnou chybu.
Veřejnost by také měla vědět, jak pronikavě mění nové typy zbraní
možnosti útoku, odvety a obrany. Na odvetu dnes totiž není zapotřebí
tanků, armád ani paktů, ale postačí jediný pěšák s jadernou, chemickou
nebo bakteriologickou minou v batohu nebo s jaderným granátem ve své
houfnici. Jediný jederný terorista dnes může zvrátit pochybné
vítězství v jaderném konfliktu v nedozírnou pohromu. Není lépe, než
zbrkle přiskočit na misku nespolehlivých vah rovnováhy strachu, jen
v klidu pokračovat v dotváření svého obrazu mírumilovného duchovního
národa a společně s Polskem, Maďarskem, Slovenskem a Rakouskem
vytvořit pásmo míru a neutrality?
Nebylo v historii právě tvoření velkých vojenských paktů příčinou
zavlečení před tím nevídaného množství lidí do válečného konfliktu?
Není právě díky paktům nebezpečí války často nebezpečím války světové?
Veřejnost by si ale především měla co nejlépe odovědět na otázku,
kdo jsme, na co navazujeme a kam kráčíme. Jak můžeme vstupovat do
vojenského paktu, když jsme ještě nenašli svou tvář? V oblasti
kulturní a hospodářské spolupráce např. v rámci EU ji můžeme stále
hledat. Při rozhodování o vstupu do NATO ji už musíme mít; to je
nakonec jedním z důvodů, proč ani NATO s naším přijetím nespěchá. Naše
společnost stojí na zásadách demokracie; jaký ji ale dáme obsah?
Směřujeme k neokorporativnímu modelu s maximální účastí občana na
věcech veřejných, nebo k postupnému přetváření parlamentu, vlády
a senátu na orgány skutečně vyspělé intelektuální a duchovní elity?
Nebo nalezneme nějaké další našim myslím a srdcím blízké řešení? Zatím
o ničem z toho nemáme ani zdání. A jestliže někteří z osvícených přeci
jen tuší, kam bychom měli směřovat, musím se jich otázat: Nevnáší do
těchto vašich představ otázka členství ve vojenském paktu falešné
tóny? Úcta - to je ve skutečnosti často lepší důvod pro neútočení než
strach, který může vést k nepředloženým činům a který je ve vlastním
lidu útočníkem často záměrně posilován. A pokud se budeme chtít za
každou cenu s někým identifikovat, můžeme si být jisti, že v naší
vlastní kulturní a duchovní tradici a v naši vlastní historii
a současnosti nalezneme dost vhodných myšlenek a osobností: "Čím větší
je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie," pravil náš
Masaryk, a tak nechoďmě pro své demokratické vzory zbytečně daleko
a buďme raději více tvůrčí a méně poslušni vzoru svých západních
přátel.
Na Slovensku je situace okolo diskutované otázky členství v NATO
vypjatější než v Čechách. Jednak tu má politické rozdělení společnosti
mnohem ostřejší kontury, takže hledání vlastní tváře probíhá poněkud
bolestněji, jednak tu může nevstoupení do NATO velmi reálně znamenat
pád do osidel Ruska, a tak je myšlenkové dilema slovenského občana
pohybem mezi Skyllou a Charybdou a třetí možnost jakoby neexistovala.
A je také těžko říci, zda jde o mýtus, který se rozplyne s pádem
Mečiarovy vlády, nebo o tvrdou skutečnost. Také nevím, zda je hodna
následování slovenská zkušenost, že z této váhavé pozice na dvou
stoličkách se dá i leccos vytěžit. V každém případě jednou
z nejhorších věcí, jež se mohou přihodit, by byl vstup České republiky
do NATO při jakékoliv těsnější vojensko-politické spolupráci Slovenska
s Ruskem. I tu může plnit statut neutrality alespoň jednoho z obou
států funkci usnadňující udržet a rozvíjet tolik potřebnou a tradiční
spolupráci mezi Čechy a Slováky.
Otázka národní sebeidentifikace, pokud její konečné zodpovězení
povede ke vstupu do NATO, se ovšem může dostat do rozporu také
s obrazem, který o svém způsobu života a své budoucnosti chovají
určité tradiční regiony, o národnostech a komunitách nemluvě. Je vůbec
možné v tak zásadní věci, jakou je vstup do vojenského paktu, změnit
chod věcí pro všechny, aniž by bylo porušeno přirozené právo a etika?
Na to je krátký poslanecký mandát stejně jako referendum.
Uvědomme si také, jak dalece se pádem komunismu změnily politické
poměry ve světě, a že tedy i NATO hledá svou novou tvář a nové
poslání; pokud přijme nové členy, učini tak nepochybně teprve v rámci
určité nové koncepce, a ne dříve. Pokud taková koncepce neexistuje,
není možné považovat přijetí nových členů za zodpovědný krok.
Musíme konstatovat, že kdyby se mělo NATO podrobit strukturálním a
politicko-startegickým změnám, které by odpovídaly současnosti, byly
by to změny tak zásadní, že by bylo mnohem jednodušší založit nová
spojenectví. Tyto změny se ovšem nemusejí dotknout základního smyslu a
pravidel NATO, jak je známe z Severoatlantické smlouvy ze 4. dubna
1949, ale konkrétní formy naplnění tohoto smyslu a zásad.
Nesmíme si myslet, že například Američané si rizika spojená s naším
vstupem do NATO neuvědomují. Podle úvodníku New York Times rozšiřovat
NATO "před koncem tohoto desetiletí znamená riziko pro bezpečnost
Spojených států i Evropy. Upevnění míru v Evropě nespočívá v rozšíření
NATO; jde o to přesvědčit Rusko, aby žilo v harmonii se svými sousedy
a přistoupilo na vyjednané a výrazné omezení svého nukleárního
arzenálu. Nové demokracie střední a východní Evropy pochopitelně
pohlížejí na své členství v NATO, jako na potvrzení své přináležitosti
k širšímu evropskému společenství, poté co od něho byly po více než
čtyři desetiletí odloučeny Moskvou nucenou separací. Američané si
přejí, aby se tyto země znovu integrovaly do evropského života, ale
vojenské spojenectví je špatnou metodou. Kandidáti pro vstup do NATO
vidí ve svém členství také pojistku proti nějaké obnově ruské vojenské
moci, která je tak dlouho ujařmovala. Prozatím ale žádná ruská
vojenská hrozba neexistuje a rozšíření NATO ji může spíše vyprovokovat
než jí zabránit. Přijetí nových členů by Ameriku rychle zavázalo je
v případě konfliktu bránit. Na americké i evropské daňové poplatníky
by modernizace jejich armád na úroveň NATO uložila těžké břemeno.
a rozšíření NATO by Evropu spíše rozdělilo než spojilo vytvořením
nových bezpečnostních hranic za nimiž by prozatím zůstaly jiné nové
východoevropské státy včetně baltských zemí. Ale co je na tom nejhorší
- byl by to pokrm pro nacionalismus v Rusku a jeho odpor ke kontrole
zbrojení. Zkomplikovalo by to v ruském parlamentu ratifikaci smlouvy
STAR II, podle níž by se měl snížit stav ruských jaderných raket
dlouhého doletu o polovinu. Nato vzniklo v roce 1949, aby v době
studené války zamezilo sovětské expanzi. Zavázalo Ameriku k jaderné
obraně Evropy vzhledem k sovětské převaze v konvenčních silách. NATO
se zasloužilo o bezpečnost a stabilitu západní Evropy a svazek
vojenského spojenectví na obou stranách Atlantiku je stále natolik
hodnotný, že by se neměl rušit. Není ale logické spěchat s rozšířením
Aliance, která nyní hledá své nové poslání. Evropská únie a nikoli
NATO by měla stát v čele úsilí včlenit nové demokracie Evropy do
kontinentálního společenství. Může jim pomoci při přechodu k tržnímu
hospodářství a podněcovat je na cestě politické demokracie
a občanských svobod. Pro Západ by bylo moudré, aby své vítězství ve
studené válce upevnil - nikoli zatlačováním Ruska do agresivní pozice
v rohu, ale jeho zapojením do spravedlivého a trvalého míru. Jestliže
Moskva projeví nějaké náznaky, že by snad chtěla opět obtěžovat své
sousedy, bude na rozšíření NATO stále dost času. Do té doby ale není
žádný důvod spěchat."
Kladný vztah Američanů k rozšíření NATO určuje podle amerických
analytiků především "plytký hegemonismus mající přirozenou tendenci
naplnit uvolněný politický prostor v Evropě." Když se průměrného
Američana zeptáte, co považuje za hlavní příčinu, která by mohla vést
k zamítnutí návrhu na rozšíření NATO, rovněž neuvede
vojensko-strategické důvody, spíše malou materiální a psychologickou
připravenost národa (občanů) na tento krok. Američané dobře vědí, že
pro ně rozšíření NATO nepředstavuje žádné skutečné výhody. Na rozdíl
od našich politiků jsou realisty a uvědomují si, že jestliže neznají
budoucí vývoj mezinárodní situace, nemohou určit ani přibližnou výšku
výdajů, které budou muset investovat současné členské státy NATO do
řešení problémů a vojenských situací, které mohou zasáhnout nové
budoucí člena NATO, ani míru bezpečnostního rizika a tedy výšku
případných ztrát. Jeden americký průzkum dospěl k závěru, že Američané
mají tím negativnější postoj k rozšiřování NATO, v čím adresnějších
souvislostech o něm musí ovažovat - čím je otázka konkrétnější. Asi
nebudeme daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že otázky
týkající se zvýšení daní v souvislost s rozšířením NATO budou asi těmi
nejcitlivějšími. Předběžné odhady přitom uvádějí, že výdaje USA se
v souvislosti z rozšířením NATO zvýší o 30 - 50 mil. USD. Výdaje celé
Aliance asi o 200 mil. USD.
"ČR považuje studii NATO o rozšíření za krok správným směrem,"
čteme v tisku a možná se zamyslíme: Co je to "názor ČR"? Je to podle
určitého klíče přímo či zprostředkovaně vyjádřený názor a vůle většiny
občanů, který je v určitém optimálním vztahu k jakémusi
předpokládanému ideálnímu postoji. Tímto klíčem je především
demokratický systém politických stran a jejich zastoupení v parlamentu
a senátu a rozvíjející se systém komunální samosprávy s jeho zpětným
vlivěm na věci celospolečenské. Nedokonalost tohoto systému v jeho
konkrétní současné podobě můžeme a musíme korigovat mnoha způsoby,
a to zvláště v tak významných rozhodnutích, jako je vstup do NATO.
Mechanismus moci totiž může deformovat názor parlamentu a vlády
takovým způsobem, že se v některých otázkách nakonec stane
protikladným názoru voličů, kteří svou přirozené právo vyjadřovat
názor a projevovat vůli delegovali na své zástupce. Co je to však
"názor voličů", "názor veřejnosti"? Někdo si pod tímto termínem
představí aktuální názor, zjistitelný anketou nebo průzkumem veřejného
mínění. V jiných situacích je lépe uvažovat ideální názor a ideální
postoj. Ten však můžeme pouze předpokládat. Navíc je sporné, jak
identifikovat vědce, politika či filozofa, který je schopen takové
ideální veličiny modelovat. Skutečnou hodnotu takových modelů mnohdy
může prověřit jen čas, a někdy ani ten ne. Daná osobnost (nebo
pracovní tým) musí mít takový kredit nebo používat takové argumenty,
skrze něž bude jejich verze přijatelná pro "většinu" nebo alespoň pro
zvolené "reprezentanty" a další představitele moci. (Je to názor
většiny, která o tom "ještě neví".) Existuje však i třetí možnost, jak
se přiblížit momentu pravdy. Je to stav určité hladiny všeobecné
vzdělanosti, rozhleděnosti, informovanosti a morální připravenosti. Je
to stav, ve kterém se optimálně a aktivně (ze strany "orgánů"
a masmédií) snižuje rozdíl mezi názorem ideálním a aktuálním a provádí
se jedním slovem "osvěta". Nepromarněme tuto možnost; myšlenku vstupu
do NATO zatím neoslavujme ani nezavrhujme - snažme se ji nejprve co
nejlépe poznat.
Jestliže je náš demokratický systém v základních rysech podobný
systémům západních velmocí, neznamená to automaticky, že bychom se
s nimi měli zcela identifikovat. Demokratický parlamentní systém není
ještě zárukou humánní demokracie a dosažení jejích vyšších poschodí.
Stějně velké úsilí, jaké je třeba věnovat řídícím krokům parlamentu
a vlády, je nutno věnovat neutralizaci a negaci těch rysů těchto
kroků, které duch demokracie, spravedlnosti a svobody nenaplňují, tedy
negací významné části své řídící funkce - negací, kterou nejčastěji
nazýváme decentralizací, veřejnou informovaností, neokorporativním
modelem, vládnutím vědy v politice, podporováním adbornosti,
humanizací demokracie atd.
Severoatlantická aliance na zasedání ministrů zahraničí má tento
měsíc potvrdit, že "nemá v úmyslu rozmístit jaderné zbraně" na území
budoucích členských států ze střední Evropy. My máme naštěstí ještě
dost času na definitivní rozhodnutí o tom, zda máme v úmyslu nechat
NATO rozhodovat za nás. Využijme jej na to, aby to bylo rozhodnutí
nejen všenárodní (ať už učiněné politiky nebo prostřednictvím
referenda), ale především kvalifikované. A nezapomeňme, že: "Síla může
vládnout, dokud trvá, ale pravda vítězí, protože je věčná." (K. Čapek)

---

"... Ano, žijeme v pozoruhodné době, kdy nejen všichni víme ihned
téměř o všem hrozném, co se ve světě stane, a jsme tím hluboce
otřesení, ale kdy kterýkoliv místní konflikt má v sobě potenciální
sílu rozdělit mezinárodní společenství a stát se krystalizačním jádrem
konfliktu nepoměrně širšího, v leckterém případě dokonce globálního."
(V. Havel, z projevu na Světovém kongresu PEN klubu v Praze 7. 11.
1994, in Tvar, 17/96, str. 1).

---

Duchovní parlament Česko-slovenských Mostů na svém posledním zasedání
v Brně na jedné straně hovoří o nebezpečí polarizace světa od počátku
1. světové války, která má za následek a na druhé straně jedním
dechem vyslovuje svou žádostivost po vstupu do EU a NATO.

---

NATO vzniklo a utvářelo se v podmínkách, které se diametrálně liší od
podmínek dnešního světa. (nutnost nátlaku, železná opona) a nyní hledá
svou novou tvář. V takovém okamžiku by bylo ve většině efektivních
řešení logičtější spíše vytvoření nového základního uskupení odpovídajícího
novým úkolům, uskupení s menším počtem států tohoto nového jádra.
I v případě, že nebudou nové státy přijímány, je riziko, že transformace
NATO při současném počtu států tento systém zdestabilizuje, což může
mít v nejlepším případě za následek ztrátu akceschopnosti. Toto riziko
je tím větší, čím více novým úkolům se bude muset NATO přizpůsobit
a čím více prvků ze staré architektury bude chtít zachovat

---

Pierre Faillant de Villemarest
Důvody, proč by Francie neměla plně integrovat do NATO

Protože jsem po čtyři roky pracoval v jedné z komisí Atlantické aliance - dokonce jsem byl v lednu 1979, tři roky po Helsinkách, zpravodajem jednoho úkolu - dostatečně jsem si prožil postupné ovládnutí Aliance a její vojenské složky nikoli Spojenými státy, ale jistou americkou globalistickou klikou, abych mohl varovat ty, kdož nechtějí žít se zavřenýma očima a zacpanýma ušima.

NATO bylo nezbytnou a účinnou institucí po roce 1948 až do poloviny let šedesátých. Ochraňovalo západoevropské svobody, i když ohavně zavíralo oči před přepuštěním pobaltských států a střední a jižní Evropy Moskvě. Poté, ve jménu „uvolnění", „civilové" krok za krokem získávali v Atlantické alianci vrch a do vojenského aparátu přivedli americké a britské důstojníky, kteří všichni patřili k diskrétním společenstvím, jejichž zasvěcenci vzešli z globalistických líhní.

Tento vývoj může být ve stručnosti a nezpochybnitelně vyložen takto
1) V roce 1959 Rada pro zahraniční vztahy CFR publikuje Studii č.7. Ta zdůrazňuje nezbytnost „budovat Nový mezinárodní řád", neboť SSSR za Chruščova se vyvíjel směrem k větší demokracii /správně řečeno, teror se poněkud zeslabil, alespoň proti členům vládnoucí komunistické strany - pozn. NN/. Tehdejších 1500 členů CFR bylo nadšených z této perspektivy. Náhle však v roce 1960 jeden z autorů Studie č.7 Elmo Roper pronesl řeč, ve které upřesnil, že „cílem je světová vláda" a že vojenská složka NATO musí být využita v zájmu této vize budoucnosti. Řeč byla poté interně publikována CFR.
2) Peripetie politiky Východ-Západ prodloužily plán, ale v roce 1974 ve Foreign Affairs, revui CFR, Richard N.Gardner (člen CFR, Bilderbergu a Trilaterály) zveřejnil studii, která doporučuje, aby v očekávání vhodné doby pro světovou vládu, OSN dočasně dominovala různým hnutím a organizacím a aby bylo využíváno všech prostředků k tomu, aby „po kouscích erodovaly národní suverenity, protože překážejí postupu globalizace". Typicky fabiánským jazykem žádá jednat nikoli čelně, ale „rozptýleně, pragmaticky, krok za krokem, a volit přitom dobře herce tohoto vývoje"/ V Československu koncem 80. let byl pro tuto roli vybrán se souhlasem KGB dramatik Václav Havel a jeho tým - pozn. NN/. V roce 1992, od zvolení Clintona presidentem USA, se Richard N.Gardner stal jedním z jeho neoficiálních rádců, který je trvale v kancelářích Bílého domu...
3) V roce 1993 v pátém čísle Foreign Affairs (září-říjen) požadují tři význačné osobnosti CFR, spjaté s Rand Corporation, využít nějakého „rozšíření NATO" , aby se Nový světový řád hnul dopředu. Doba se změnila, omezovat NATO na jeho roli v západní Evropě nevede k ničemu. „NATO musí buď vyjít z dosavadních hranic oblasti své činnosti, nebo zmizet."
Jasný důkaz toho, že pro zasvěcence není NATO již od let sedmdesátých nástrojem vojenským, určeným k případnému střetnutí se SSSR, ale vojenskou pákou určenou výhradně k politickém tlaku, aby byl SSSR donucen účastnit se globalistického dohadování. Koncem osmdesátých let Washington vydal ze svých složek proslulou Tajnou direktivu z roku 1948, která byla ochotna jít až k podpoře komunismu, a to od okamžiku, kdy bude „národní". Odtud pramenila podpora Titovi v roce 1948 a Gorbačovovi od roku 1987.

Ruští guruové, jako Primakov /šéf ruské zahraniční rozvědky, pak ministr zahraničních věcí a dnes předseda vlády Ruské federace - pozn. NN/, tohle vědí lépe než kdo jiný, vždyť od roku 1971 se Primakov, Arbatov, Žurkin, Petrovskij a další zúčastnili všech tajných sovětsko-amerických schůzek, zvaných „konference v Dartmouthu". Jejich hra spočívá v mávání „hrozbou NATO" nebo „aktem agrese, kterým by bylo rozšíření NATO", aby ospravedlnili jednak výzkum a výrobu ruského vojensko-průmyslového komplexu a rozšíření role tajné policie v Rusku, jednak své schůzky mezi čtyřma očima s Američany, aby tak získali výměnou za své „ústupky" nastolení čistě rusko-amerického kondominia nad světem. Už je to v běhu, za stálé účasti ruských generálů na předběžném dohadování, organizovaném každý měsíc generálním tajemníkem NATO Solanou... bývalým atentátníkem španělské marxistické levice.

Ze své strany Paříž nadarmo poníženě už dva roky požaduje, aby jí Američané poskytli sedačku v nejvyšším velení NATO. Washington odmítá, například pokud jde o velení jižnímu křídlu. Elysejský palác se chce vyhnout americkému vetu návrhem posílit roli Západoevropské unie ZEU a učinit z ní „evropský pilíř" NATO, který by se rozšířil z dosavadních deseti evropských členů NATO na patnáct i víc. Robert Hunter (CFR), americký velvyslanec u NATO, ihned čelil svým vetem a ironicky mluvil o instituci, která je dosud k ničemu. Tahal za provázky, ze kterých se stala lana, která ukázala na to, že řada vlád na evropském kontinentu je v tomto bodě podřízena „Američanům" z CFR, takže jsou ihned proti francouzským návrhům na posílení evropských posic: čtyři státy z deseti a Velká Británie, která si zachovává vůči Americe privilegované postavení.
Buď nebezpečí existuje - přijde případně od Ruska nebo Číny nebo od mezinárodního terorismu nebo od rusko-čínského spojenectví (srovnatelného s německo-sovětským paktem z 23. srpna 1939) - pak aliance se Spojenými státy může být vybudována, aniž by však byla podřízena klice vládnoucí kolem Clintona; nebo přestaňme vyvolávat přízraky. Konfederace evropských států /na národním principu - pozn. NN/ a Evropská obrana rozčilují globalisty jen proto, že by vedly ke konci stávající sestavy zasvěcenců a zájmů, která založila svou strategii na maastrichtských dohodách a učinila z NATO svůj vojenský nástroj.

(La Lettre ďInformation du Centre Européen ďInformation, 1997, č.4) Přel. cei.cz

---

Ačkolli nechci propagovat komunisty a jsem si vědom dávky tradiční demagogie v jejich útocích vůči NATO, myslím, že ze studijních důvodů je třeba je znát. D.N.)
————————————————————————————————————————————————

Z letáku KSČM:
_____________________________________________________________________
ZA OBČANSKOU A SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST
PROČ NATO?
Proč vstupovat
do vojenského bloku a prosazovat
zájmy velmocí a kapitálu?
Máme být skladištěm jaderných zbraní, terčem raket
a cvičištěm cizích armád?
Mají čeští vojáci válčit v celém světě za cizí mocenské zájmy
a domů se vracet v zinkových rakvích?

MÁME JÍT DO NATO?
- není lepší dát stvovky miliard na sociální účely, zdravotnictví a
školství?
- vláda zlikvidovala moderní stíhače Mig-29. Nové letectvo bude stát
desítky miliard
- proč podlézat zájmům velmocí a cizích zbrojních monopolů?
- proč z našich daní platit zbraně těch, kteří si chtějí pojistit svou
moc?
BEZPEČNOST ČR NEZAJISTÍ PAKTY VELMOCÍ - vzpomeňte na Mnichov!
- bezpečnost státu má zajišťovat vlastní bojeschopná armáda. Tu vláda
Václava Klause rozbila a nechala zchátrat
- NATO a jeho rozšíření jsou zdrojem napětí v Evropě i ve světě,
překážkou mírových jednání a odsunu jaderných zbraní z území
bezjaderných států
- místo vojenských paktů potřebujeme kolektivní evropskou bezpečnost a
rovnoprávnou spolupráci
NE BRUSEL, ALE HELSINKY!
- místo vojenského bloku - mírová Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě
- mír musí tvořit všichni, nejen skupina vyvolených
KOMU SE NEHODÍ REFERENDUM?
- vládě, která se bojí občanů vlastního státu
- následky agresivní politiky paktu neponese vláda, ale všichni občané
- občané mají právo o této životně důležité otázce rozhodnout sami

NATO? ŘÍKÁME NE!
_____________________________________________________________________

VSTUPU DO NATO ŘÍKÁME: "NE"

protože znamená:
- Politické, ekonomické a vojenské závazky
- Odevzdání části státní suverenity do rukou NATO, především USA a
Německa
- Možnost rozmístění cizích vojsk a jaderných zbraní na území ČR a
stupňující se ohrožení naší vlasti
- Vynaložení obrovských finančních prostředků na přezbrojení armády
(okolo 160 mld. Kč), roční příspěvek NATO (okolo 40 mld. Kč)
- Nebezpečí vysílání českých vojáků do akcí NATO namířených proti
zájmům prostých lidí v jiných státech

POŽADUJEME,
ABY O VSTUPU DO NATO
ROZHODOVALO
REFERENDUM OBČANŮ ČR!
—————————————————————————————————
NĚKOLIK VĚT K NATO A VARŠAVSKÉ SMLOUVĚ

14. května 1955 byla na konferenci představitelů evropských socialistických zemí ve Varšavě podepsána Varšavská smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Dnes se označuje za "nemorální" vojenskou strukturu přímo podřízenou SSSR. Ale proč vlastně vznikla, to už nikoho nezajímá. Připomeňme si tedy několik událostí.

Začněme sovětskými návrhy na odzbrojení: Návrh dohody o zákazu výroby a použití zbraní založených na využití atomové energie pro účely hromadného ničení, předložený 19.6.1946 delegátem

SSSR v komisi OSN pro atomovou energii, návrh rezoluce Valného shromáždění OSN z 29.10.1946 na snížení zbrojení, návrhy na kontrolu atomové energie, předložené delegátem SSSR komisi pro atomovou energii 11.6.1947, návrh rezoluce Valného shromáždění OSN z 25.9.1948 k odvrácení hrozby nové války a upevnění míru, návrh rezoluce Rady bezpečnosti z 8.2.1949 o zákazu atomových zbraní a snížení výzbroje a ozbrojených sil stálých členů Rady bezpečnosti o jednu třetinu atd. Z druhé strany však nikdo vstřícný krok neudělal. Naopak.

V březnu 1946 vyzývá W.Churchill ve svém volebním projevu ve Fultonu všechny anglicky mluvící lidi k boji proti komunismu.

V březnu 1947 přijaly USA tzv. Trumanovu doktrinu.

V březnu 1948 vzniká z podnětu Velké Británie tzv. Západní unie, vojenskopolitický blok Anglie, Francie a zemí Beneluxu, namířený proti Sovětskému svazu a východoevropským lidově demokratickým zemím.

V dubnu 1949 vzniklo NATO, členy se staly USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Portugalsko, Island, Kanada, Turecko, Řecko, SRN (1955).

V září 1954 byl v hlavním městě Filipín Manile založen vojenský pakt SEATO, jehož členy se staly USA, Velká Británie, Francie, Austrálie, Nový Zéland, Pákistán, Filipíny a Thajsko.

V roce 1955 byl založen Bagdádský pakt, jehož členy se staly Irák, Turecko, Pákistán, Írán a Velká Británie. Po revoluci v Íráku v roce 1959 a vystoupení země z paktu byl přejmenován na Centrální pakt a doplněn dvoustrannými dohodami USA s Íránem a Tureckem (Toto seskupení se fakticky rozpadlo r. 1979..).

A také kvůli všem těmto vyjmenovaným bodům vznikla Varšavská smlouva- významný nástroj boje za perspektivu mírové Evropy. Jak se tato mírová funkce projevila ? V prvních dvou desetiletích našeho století probíhalo na evropském kontinentě a za účasti evropských armád na jiných kontinentech jedenáct lokálních válek a jedna světová, v letech 1920-1945 sedm lokálních válek a jedna světová. Po druhé světové válce až do zrušení Varšavské smlouvy vládl v Evropě mír. Pak opět zavládly v Evropě války, např. v bývalé Jugoslávii a NATO opět ukazuje svou ryzí povahu.... Jakou ? To ukazuje následující obrázek:

Počet vojáků na cvičeních

NATO, VŠ:(tis.)….

Zdeněk Štefek
(ze stránek KSČ)

---