Kapitola 7. a 8.
Kapitola 7.: Znalosti a vědění jako kapitál
Již od Marxe je za „kapitál" považováno všechno mrtvé a neživé: peníze, stroje, budovy, někdy i půda, a dokonce i „mrtvá" (tj. již vykonaná) práce. Bez lidského činitele, bez lidského mozku to vše zůstává skutečně mrtvé, jen hromadou železa a haldou cihel, jak říkával Tomáš Baťa. Život tomu všemu haraburdí mohou vdechnout pouze lidé. Lidské znalosti, um a schopnosti jsou základní formou kapitálu a nejproduktivnější silou moderního světa.
Například Japonsko se ze zaostalé a málo vyvinuté země stalo první průmyslovou velmocí světa během pětadvaceti let. Japonci neměli NIC: žádné suroviny, žádnou půdu, žádné půjčky či Marshallovy plány, žádnou infrastrukturu, jen 120 miliónů levných, primitivních pracovních sil, namačkaných na území velikosti Kalifornie. Jediné co měli, byla prohraná válka, Hirošima a gejšy. Japonci však nejezdili po světě a nežebrali o peníze. Nepřednášeli druhým, jak mají utrácet své peníze. Necpali se zbrkle, kam nepatřili a kde nebyli vítáni. Investovali do svých dětí a mladých lidí, do lidského vědění, schopností, znalostí a umění. Vzdělávali se, učili se, trénovali se, dychtivě přijímali zkušenosti jiných. Nestyděli se za svůj hlad po znalostech a vědění a nikdy je nenapadlo, aby dávali druhým „rozumy", když zatím žádné neměli na rozdávání. Tato skromnost, hodná vskutku velkého národa, jem vydržela dodnes: ani dnes neříkají Japonci druhým, co mají dělat a jak se chovat. Je to vše otázka kultury.
Japonsko a nyní i země „čtyř draků" (Tchaj-wan, Singapur, Hongkong a Jižní Korea) jasně ukázaly, že taková rozhodná, všenárodní a vytrvalá investice do znalostí a vědění přinese ovoce zhruba za jednu generaci. V jediné generaci lze přejít od ekonomické zaostalosti do průmyslové eminence. Vzdělat člověka je snazší a rychlejší než postavit ocelárnu, otevřít nový důl či vykopat ohromnou díru a pak ji zase zasypat.
Tak proč ne my? Proč se o vzdělání, o lidech a jejich znalostech vlastně ani nemluví? S čím a kam se to chceme vracet ? V barevných kabátcích a s fujarou? Cožpak nejsme potomci Komenského a Bati? Proč se mluví jen o půjčkách, dluzích, konvertibilitě, normativech, šocích, harmonogramech, atd., ale ne o lidech a jejich vzdělání řemeslu, učení a vyučení se ? Asi stále ještě doufáme v „dohnat a předehnat". Asi jsme se mnohému ještě nenaučili a v mnohém nepoučili.
Američané říkají, že moderní elektronika je pouze „písek a lidské mozky". U nás se jakákoliv elektronika definuje jako „tvrdé valuty a známí". Tento rozdíl v myšlení nahání strach všem těm, kteří myslí a kterým to ještě myslí. Ti ostatní již pilně a vážně pracují na harmonogramech, jak ty tvrdé valuty urychleně dostat, pokud možno zadarmo. Marx vůbec nepochopil, že znalosti, vědění, duševní práce a vynalézavost jsou základní formou kapitálu. Asi nemohl. Navíc prohlásil lidskou práci za měřítko hodnot a procovat hodně za mravní imperativ. Zda je ta práce také chytrá, účelná, užitečná, produktivní a kvalitní, to jej již příliš nezajímalo.
Tak a už je to tady: sklízíme dnes plody myšlení pánů, kteří nám narýsovali naše životy za nás, aniž by oni sami museli kdy převzít odpovědnost za jejich prožití- zemřeli již dávno, pokojně a v klidu. I dnes se mnozí snaží ovlivňovat životy daleko za hranice svých vlastních životních horizontů, bez obav ze své osobní odpovědnosti a z možnosti zodpovídat se před soudy vlastních dětí. Považuji takovou aroganci „vměšování se do budoucnosti druhých" za projev nevzdělanosti a hluboké nemravnosti.
Znalosti-kapitál neleží v knihách, ale vyplývají přímo z akce. Máme pro to pěkný český výraz: „Umí". Ano, umět neznamená třeba podrobně popsat v příručce, jak dojit krávu, ale vrátit se ze stáje s žejdlíkem teplého zpěněného mléka, dnes a zítra a napořád. To je ten kapitál! Vezměte si něco těch „mrtvých" věcí, co používá třeba kuchař: peníze na nákup v tržnici, hrnce a pánve, plynové hořáky, kvedlačky a vařečky, nůž, koření, talíře, prostírání a podobně. To jsou ty věci, ten kapitál, co se po nich někteří oficiální pídilové tolik pídí a co nám je nikdo nechce dát. Proč asi? Jeden kuchař vezme všechny tyto věci a vytvoří produkt typu RaJ, tedy naprosto nevhodný pro lidskou spotřebu. Neumí. Jiný kuchař vezme tyto věci a vytvoří jeden z těch rychlých zázraků civilizovaného stolování, který se ostatní budou snažit uchovat si v paměti a zachovat v receptech. Umí.
Rozdíl mezi užitím mrtvého kapitálu může být tak velký, že jednomu kuchaři jsme ochotni platit nejen penězi, ale i naší zákaznickou oddaností, zatímco od druhého vyžadujeme náhradu škody a kompenzaci za urážku na cti. Proč tedy sháníme mrtvý kapitál, když s ním pak míníme zacházet a la RaJ? Ovšemže to zahraniční investoři vědí a do rukou nám ty své pěkné věcičky jen tak nedají. Co kdybychom však vyučili kuchaře, opravdového šéfa, takového, co umí? Mohu vás ujistit, že hrnce pánve i peníze do tržnice by se jen hrnuly. Znalost a kvalita totiž přitahuje a nasává vnější kapitál přirozeně a automaticky. Neznalost, šmíra a šlendrián však zevně vstřikovaný a vnucovaný kapitál odpuzuje, ničí a pustoší. Nakonec tu budeme stát tak jako před tím, neznalí, ale obklopeni rezivějícím haraburdím kdysi se blyštících hrnců a pánví. Máme v těch našich harmonogramech cosi, ne-li vše, postaveno na hlavu
LD 25. června 1990
Kapitola 8.: Náš zákazník - náš pán
Je to až k nevíře, ale v názvu uvedené heslo, které je dnes prvním strategickým principem podnikání světové třídy, nebylo kdysi ani u nás pouhým heslem. Tento princip je náš a u nás dokonce vznikl: v moravském Zlíně, kde tvořil základ naší předválečné světové průmyslové reputace.
Všechny moderní řídící soustavy dnes považují tento princip za klíčový: zákazník je „integrován" a stává se tak nedílnou součástí výrobního procesu. Výrobek v rukou zákazníka není ještě dokončen, ale zůstává ve výrobním procesu a v zodpovědnosti výrobce: koupí se výroba nekončí, ale (nová) začíná. Zákazník se stává hlavním podnikovým investorem: svou koupí investuje do příští činnosti podniku více peněz a bezprostřednější důvěru, než jakýkoliv externí držitel cenných papírů. Zákazník je nejen cílem, ale i hlavní hnací silou vysoce kvalitní a pružné výroby. Tomáš Baťa to věděl již od konce dvacátých let.
Je tedy smutné a překvapivé, že právě u nás, právě v kolébce tolik obdivované řídící soustavy světové třídy Baťa, došlo nejen k absolutnímu vymýcení všech zbytků zákaznického principu, ale i k rozšíření jeho perverzní negace: „Náš zákazník - náš nepřítel."
Cizinci si tuto perverzi v lidských vztazích uvědomí téměř okamžitě v restauracích, prodejnách, hotelích a jiných institucích „služeb". Zákazníci jsou nepřetržitě a spolehlivé terorizováni, ponižováni a uráženi číšníky, servírkami, prodavači, pingly a úředníky. Tento „teror služeb", toto vydírání a ponižování zákazníka, je tím nejviditelnějším a nejzávažnějším zpustošením naší společenské „ekologie".
„Já ne, kolega!"
„Copak neumíte číst?"
„U nás ne, pivo jen k jídlu!"
„U nás ne, žádné jídlo, jen pivo!"
„U nás ne, tady ne, támhle také ne, jen tady, já ne, jen on, dnes ne!"
Zavřeno: Inventura (Dovolená; Vykradení; Přejímka zboží; Na ústředí; Promoce).
„To musíte támhle do té druhé fonty!"
Tyto a podobné hrůzy jsou kombinovány s úsměšky, nenávistnými pohledy, mračením se a metáním blesků, trestáním izolací, ignorováním a nezřídka i hrubou a hlasitou urážkou, jako:
„Copak jsem tady jen pro vás?", nebo:
„Copak jste spadl z višně?"
Dokonce i krásného výrazu zákazník se u nás přestalo užívat a mluví se již jen o konzumentech, spotřebitelích či kupujících - jako by šlo o prostý dav, stádo, dobytek či nějaké brouky.
Nejpřekvapivější je, že si to páni a paní „konzumenti" (kteří kromě urážek a nepohodlí „konzumují" velmi málo) nechávají vše líbit, asi považují nadvládu a teror číšníků, prodavaček a úředníků za samozřejmý. V takovémto kulturním, mravním, hodnotovém a společenském úpadku se náš „návrat do Evropy„ stane spíše naším konečným vydělením se z Evropy.
Navíc stále trváme na té pseudomarxistické „dělbě práce": tenhle „kasíruje", obvykle s tužkou a papírem jako ve středověku (jako kdyby nám vynález pokladen unikl), onen zas nosí pivo, ten jídlo, ten jen tenhle stůl a tamten zase pouze ten druhý, a aby to jó dlouho trvalo a aby to jó zákazníku co nejvíce znepříjemnilo „návštěvu. Je to snad takový problém? Jídelní lístek je na stole, vezmu objednávku, přinesu jak jídlo, tak pití, vystavím účet a zákazník si jej při odchodu vezme k pokladně. Big deal! Návrat do Evropy?
Zákazník je pro nás spíše nepříjemný tvor - brouk, který zabírá čas, zabírá místo, otravuje, překáží a někdy se i snaží, tiše, jako by žádat či dožadovat se věcí! Jak by nám bylo všem dobře, kdyby do restaurace, obchodu či úřadu nikdo, ale vůbec nikdo nepřišel.
Zatímco na Západě je zákazník pánem a ředitel podniku je sloužícím svých zaměstnanců (servant leadership - tj. vedení službou), u nás se začíná opět mluvit o nadřízených a podřízených, jako bychom se chtěli vracet někam zpět a ne směřovat k do téže budoucnosti, k níž se ubírá civilizovaný svět.
Institut řízení v Praze připravuje znovu vydání (po šedesáti letech) Baťovy práce „Úvahy a projevy". Přál bych si, kdyby si každý mladý občan naší republiky našel příležitost tuto knihu číst a studovat. Po dvaceti letech v USA, když se můj život dostal jaksi „do kolejí", přečtení této skromné knížky moravského podnikatele podstatně a navždy změnilo můj zbývající život a výrazně osvětlilo ochuzení mého života dosavadního. Ano, je vskutku možné, aby prostá kniha změnila celý lidský život.
Pro Československo nejsou životně důležité cenové úpravy, devizové normativy, konvertibilita měny, alokace zdrojů a makroekonomické manipulace - to je vše jen cizí dovezená a pro nás nevhodná a nevýhodná „technokratika". Pro Československo je životně důležité, aby se rčení „Čiň druhým tak, jak sám chceš, aby druzí činili tobě" vrátilo zpět do tolik zpustošené kultury života a stalo se samozřejmým principem mezilidských vztahů společenských, podnikových i občanských.
LD: 3. července 1990
POKRACOVANI KNIHY
HOME MIL. ZELENY
VYDAVATELSTVÍ ALTERNATIVY: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY