 |
 |
||||||
|
kapitola 4. Domácí léčba
Velká chudoba íránského venkova a nesmírný nedostatek lékařů v době mého dětství způsobovaly, že venkovan, a často i obyvatel poměrně velkého města byli v nemoci odkázáni na pomoc svého nejbližšího okolí, příbuzných a známých, lidových léčitelů nebo také občas různých šarlatánů. Zdálo by se, že taková situace povede k rozkvětu lidového léčitelství a rozšíření znalostí přírodní medicíny a zdravé výživy mezi lidmi. Opak byl ovšem pravdou: Lidé ve své chudobě a nevzdělanosti nedokázali ocenit bohatství přírody a získat potřebné vědomosti. Protože Írán se nachází na rozsáhlém a klimaticky velmi různorodém území, můžeme zde nalézt většinu léčivek a léčivých prostředků, které se nacházejí v Evropě a navíc mnoho prostředků zemí Východu. Je proto opravdu nevyčíslitelná škoda, že mezi lidmi nebylo rozšířeno více znalostí lidových léčitelů a dávných mágů a filozofů, kteří se zabývali zdravím nebo zdravou výživou. Mezi lidem bylo rozšířeno jen mlhavé povědomí o mazdaznanské výživě, tyto vědomosti se mísily s poznatky z praxe a uplatňovaly se především v podobě zásad, které potraviny lze mezi sebou při sestavování jídelníčku kombinovat. Potraviny se pomocně dělily na "teplé" a "studené" a kombinovat se neměly zejména extrémní potraviny mezi sebou (jogurt a rajče) nebo potraviny podobného složení (vejce a tvaroh, chléb a brambory). Také některým nemocem nebo nedostatku vitality se dávalo za přičinu pochybení v kombinaci jídel. Nemoci byly potom též charakteristiky "teplé" (např. některé zápaly) nebo "studené", podobně jako v čínské medicíně a filozofii "jin" a "jang". Při tak zjednodušeném modelu tak složité soustavy vztahů jakou představuje charakter stravy a její vliv na člověka nutně vždy dojdeme k bezpočtu rozporů. Používání podobných systémů v praxi se proto neobešlo bez soustavného porovnávání s jinými poznatky a zkušenostmi. A mnohá hodnocení v tomto systému mají možná svou platnost jen pro určité konkrétní podmínky, pro určitého strávníka. Bylináři ovšem vědomosti měli. V osmnáctitisícovém Chorramabádu byla již dávno před mým narozením čtyři vyhlášená bylinářství, která byla - i podle dnešních měřítek - dobře zásobena a která patřila známým bylinářům, u nichž byly znalosti předávány v rodině z generace na generaci - Farzali, Eshag, Kusa - to byla jména známá i malým dětem. Tito bylináři uměli nejen namíchat, ale i předepsat vhodnou bylinnou směs nebo jiný prostředek. Kdybychom tyto směsi zkoumali blíže, asi bychom dospěli k mnoha shodám s dnešními poznatky a s čaji, které koupíme v dnešních lékárnách nebo u dnešních bylinářů. Domácí léčení bylo ovšem směsí tradice, pověr a poznatků rozumu, citu a praxe: - Při senné rýmě vdechoval nemocný nosem kouř ze špetky cukru nebo mouky pálené na rozehřáté plotně. - Při angíně používal lidový léčitel zvláštní vydatnou masáž ušních lalůčků, při které se bosou nohou opíral o zátylek pacienta, ležícího na podlaze. Masáž byla zakončena velmi sugestivním škubnutím, které při troše představivosti mohlo symbolizovat "vytržení nemoci". - V čajovně i na náměstí pod širým nebem jste si mohli koupit velmi kvalitní černý čaj ochucený skořicí, kardamomem, zázvorem a hřebíčkem, který se pil zejména při nachlazení, zimomřivosti, rýmě, ale pomáhal prý i při revmatu - Proti horečce a na ochlazení a osvěžení se doporučovalo pít čaj z jablečných slupek. - Na ochlazení v letních měsících se pilo kyselé mléko nebo řídký selský jogurt - osolený a ochucený mátou. Nápoj se mohl posypat jemně strouhanou okurkou a nazýval se dug. - Při astmatu a dýchavičnosti se přikládaly baňky (většinou obyčejné skleněné pohárky) v nichž byl vytvořen podtlak spálením chomáčku vaty na vhodné podložce. Nejprve se baňky přikládaly zepředu - na hrudník, potom zezadu. - Kdo se potloukl, byl i na 12 hodin zabalen do pomačkaného listí vlašského ořechu. - Celková slabost a neduživost se někdy léčila zašitím pacienta do ještě teplé, čerstvě stažené ovčí kůže. - Téměř u všech nemocí předepisovali ve vzácné shodě lékaři i léčitelé velmi oblíbený lék - sladké citrony - zvláštní odrůdu, která v Evropě není známa a která nechutná kysele, ale velmi sladce. - Téměř za všelék byla v Íránu odjakživa považována čekanka. Byl z ní připravován všelék - zvláštní nealkoholický destilát - kasni arak. Bílé šťávě čekanky smísené s olejem byla přikládána východními mágy odjakživa téměř zázračná moc. Čekanka takto použitá mohla dopomoci i ke kráse a životním úspěchům. - Plody senny a ricinový olej byly používány proti zácpě. Podobně i sušené ovoce (fíky, švestky, meruňky, broskve a bílé moruše), nakrájené na kousky a namočené přes noc ve vodě. Ovoce se ráno po probuzení snědlo a voda vypila. Mám podezření, že tato vnitřní očista spojená s působením léčivých látek ovoce měla svůj podíl na dlouhověkosti a kondici mnohých Íránců, kteří sušeným ovocem zahajovali svůj každodenní jídelníček. - Mandle se používaly naopak při průjmu. - Koupel v ovesné slámě sloužila na posílení pro děti i dospělé. Ovesná sláma se také kouřila (ve vodní dýmce) a dýmem se nakuřovaly bolavé zuby. - Urinoterapie je a vždy byla v Iránu stejně jako v Evropě známou metodou. Tak například na čerstvou ránu se pro její rychlé uzavření a zhojení musela co nejdříve aplikovat podle tradice moč. Běda však, jestliže byla moč infikovaná! Taková léčba mohla končit i smrtí. - Při dušnosti nebo velké nespavosti bylo jednorázově a s velkou opatrností podáno lidovým léčitelem opium. (Asi velikosti poloviny zrnka čočky.) - Brutnák se sušeným celým citronem (miniaturní odrůda citrónu s tenkou slupkou) se vařil 15 minut při nachlazení a pro čištění krve. - Vynikající marmeláda z růžových okvětních plátků se doporučovala při problémech se zažíváním, zejména se žaludkem. Lékem však byla asi spíše pro svou vzácnost a pracnost výroby, než pro svůj účinek. Éterické oleje, kterým jsou dnes přikládány značné léčivé účinky, navíc při dlouhém varu musely nutně vyprchat. - Med s propolisem se užíval ráno na lačno (v množství, které každému muselo znechutit myšlenku na případné opakování takové léčby) na posílení a trávicí problémy. Propolis se také používal pro mumifikaci zesnulých, jejichž rodiny na to měly. - Česnek se - jak jinak - věšel do místnosti jako ochrana před zlými silami a snad i pro určitou desinfekci vzduchu. - Listí eukalyptu se vařilo ve vodě pro ozdravění, osvěžení a desinfekci vzduchu v místnosti. - Semtam někdo uměl pár chiropraktických chvatů a hmatů a tedy napravovat některé "vyskočené" ploténky a podobné vady. - Fenikl používaný na žaludeční a zažívací potíže, při nadýmání a jiných těžkostech je v Íránu příslovečně vynikajícím lékem. - Místnost nebo stavení, kde se nacházela rodička, se po stěně zevnitř obkroužily křídou nebo uhlíkem - aby budoucí matku neohrozila mýtická zlá baba Al. Snad to měla být pomůcka, která umožnila koncentrovat vědomí ostatních členů rodiny na duchovní pomoc rodičce a vytvořit pomyslný kruh zdraví kolem ní. - S akupunkturou jsem se nesetkal, ale někteří mistři v tetování někdy vytetovali "léčebný" malý obrázek přímo na místo, pod kterým byla lokalizována bolest. - Specialisty na pouštění žilou byli v Íránu odjakživa cikáni. K malým zářezům na šíji po stranách začátku krční páteře léčitel přiložil dutý roh, vysál z něj vzduch a špičku zalepil kouskem gumy. Když se z ranek nashormáždilo v rohu něco krve a tělesných tekutin, roh sám odpadl. Jindy nařezávali koutky úst, kde, jak se věřilo, se shromažďuje nejvíce "nečisté" krve. - Proti kašli se vařila 30 minut kdoulová semena, která pustila hojnost slizu. Před odstavením se přidal yzop, květ brutnáku a květina zvaná persky parisiavaš (Siavašovo peří, lat. adianum). Houstnoucí tekutina se nechala 2 hodiny stát, přisladila se, 15 minut se ještě promíchávala, přecedila a uschovala v chladnu nebo sterilizovala v malých skleničkách. Děti (rády) užívaly 5 lžic po jídle. - Lazebníci ovládali masáže a používali oleje z různých semen a oříšků, které přispívaly k relaxačnímu a léčivému efektu masáže. - Na tržišti jste mohli koupit celé hromady jinak vzácného léčivého mumia. V perském eposu Šachname je zaznamenána lovecká příhoda šáha Fariona, který vysoko v horách postřelil statného kozla. Zraněné zvíře dovedlo lovce do utajené jeskyně, kam chodila nemocná zvěř olizovat hořké výrony jakési černé smoly. Šáhovi alchymisté a felčaři zjistili, že tato látka má obdivuhodné účinky na rány, zlomeniny, žaludeční i bércové vředy, záněty a různé vnitřní nemoci. Jeskyně byla poté střežena lépe než harém. Zázračná hmota, v perštině a později i řečtině nazývaná mumio neboli látka chránící tělo, byla totiž jednou v roce sbírána, čištěna a odvážena do státní pokladnice, kde byla uložena vedle zlata, perel a drahokamů. O zvláštním vztahu řady národů střední a východní Asie k mumiu svědčí i jeho pojmenování, označující je jako slzy, pot, krev či mízu skal. Mumio se získává z těžce přístupných skalních štěrbin asijských velehor (zpravidla ve výškách od 2800 m výše), a to jako seskupení krápníčků, které se podobají slzám. Nejčastěji vyvěrá v jeskyních ze stropních prasklin. Přírodní zásoby mumia jsou malé, neboť tato látka vzniká asi 1000 let. "Příroda ukryla archar-taš uvnitř nadoblačných skal a vydává jej po kávových lžičkách." píše doktor Drozen.   |
|||||||
VZPOMÍNKY NA ÍRÁN |
||
| UVOD
xxx |
KRASOSMUTNENI
kapitola 1. |
POZNAMENANI
kapitola 2. |
| LIDICKY
kapitola 3. |
DOMACI LECBA
kapitola 4. |
PERSKE LAZNE
kapitola 5. |
| NESTOVICE
kapitola 6. |
BAREVNY SVATEK
kapitola 7. |
NEKLIDNA DOBA
kapitola 8. |
| OTCOVI PRATELE
kapitola 9. |
SKOLA
kapitola 10. |
VZPOURA A TREST
kapitola 11. |