 |
 |
||||||
|
kapitola 5. Perské lázně
Zvláštní kapitolu života v rodném Chorramabádu, dnes jednom z největších íránských měst, tvořily v dobách mého mládí městské lázně. Byly v tomto (tehdy dvanáctitisícovém) městě všehovšudy čtvery, což bylo vzhledem k jejich společenské úloze, jakou v islámských zemích plní, pramálo. Byly to lázně vážených měšťanů - pánů Valiho, Bašiho, Hadži Astoly a Mohameda Rahima - všechny s jedním bazénem horké vody, jednotné a jednotvárné konstrukce vně a s neopakovatelnou a těžce popsatelnou atmosférou uvnitř. Zákazník, pokud si hned za malými vstupními dveřmi, na dvou desítkách příkrých schodů nerozbil hlavu, ocitnul se v malé kruhové, čtvercové nebo šestihranné šatně, s jedním vyvýšeným stupněm kolem zdí s výklenky na odložení šatstva. Mezi těmito výklenky trůnil na svém divanu sám lazebník a s blahosklonným úsměvem vybíral vstupné. Mimo něj tu účinkovali ještě dva zaměstnanci: umývač nohou, který na vás v nestřeženém okamžiku vychrstnul konev studené vody a nosič osušek, jehož úloha byla nedotknutelná a který (v souladu se svatou knihou všech muslimů) bleskurychle do svých ručníků a roušek ukrýval nahotu návštěvníků. Přestože se v íránských lázních důsledně dodržovalo dělení otvíracích hodin na mužskou a ženskou část, byly to jedině děti, které tu mohly chodit jen v plavkách nebo nahé. Ukazovat světu lidské tělo se prý protivilo islámu. Temnou chodbou se ze šatny člověk dostal před vrátka umývárny, ze kterých do chladné chodby vyrážela taková oblaka páry, že člověk sem kolikrát musel dojít poslepu. Přitom byla šance, že šlápnete na břicho jinému návštěvníkovi, který přišel dříve a kterého právě na zemi další zřízenec drhnul mýdlem a žínkou. V takových chvílích se na hladkých stěnách této strašidelné jeskyně odrážely velmi nemuslimské nadávky a neuvěřitelný křik. A z této místnosti se již přicházelo k bazénu, takže pokud sebou člověk ani tady na namydlených hladkých dlaždicích neseknul, měl již vyhráno. Ale na něco jsem přeci jen zapomněl. Vedle umývárny byla, většinou jen za plentou, ještě tmavá komůrka s celým vetešnictvím matně stříbrolesklých nádob prožraných cínovým morem plných švédy - vápenné kaše s depilačním účinkem. Přípravek působil tak razantně, že zapovídal-li se někdo při jeho použití, mohlo se stát, že přišel nejen o chlupy, ale také si popálil kůži na těch nejintimnějších místech. Za tuto plentu vstupovali mužové a ženy v souladu s písmem Koránu a poslušně si nanášeli sírou páchnoucí žíravou kaši na své tělo. Ale Korán, podobně jako svaté knihy jiných náboženství, již mnohokrát usvědčil lidstvo z neznalosti - kdo ví - možná, že při obecně nízkém stupni hygieny v těchto a dřívějších časech měla na první pohled naivní myšlenka o nedůstojnosti lidského ochlupení přinejmenším zdravotní opodstatnění. A šlo i o kosmetický zásah s estetickou funkci. Konečně se tedy člověk po vstupních procedurách ocitnul v teplém bazénu. Bazén je hluboký asi 150 centimetrů, takže, když člověk sestoupí po schůdcích až na samé dno, sahá mu voda až po krk. V bazénu už je nálada veselejší. Po obou jeho stranách jsou dlouhé kamenné stupně nebo lavice, na kterých sedí, samozřejmě s bederní rouškou nebo zahalena v osuškách, řada lidí. Vtipkuje se, klevetí a diskutuje o věcech vážných i méně vážných a přitom se také často jí. Co si lidé za mého mládí k bazénu nosívali? Lehkou svačinu tvořili nejčastěji melouny a chléb, sýr a granátová jablka a podobně. Ženy někdy seděly se zábalem z heny, která dodává vlasům přírodní barvu i lesk. Znal jsem však i muže, kteří henu používali na barvení vousů. Protože pravověrný muslim si musí odříkat denně alespoň sedmnáctkrát svůj "rakat", což znamená zastavit se alespoň pětkrát v mešitě nebo vykonat náhradní modlitbu někde jinde, není ani v lázních neobvyklý pohled na modlícího se návštěvníka. Do nových lázní, za rádoby moderního posledního šáha, se již, pravda, jídlo nenosilo - ale také se již nikdo neodvážil říci nahlas, co si myslí. Ale to jsem již v Íránu dávno nežil. Ve starých lázních se pod bazénem topilo. Ručně a pevným palivem. Prakticky to znamenalo, že se topič snažil spálit vše, co hořelo. Aby se provoz neprodražil, topilo se třeba i kostmi a jiným odpadem. Horší bylo, že se voda v bazénu řádně vyměnila tak jedenkrát za dva týdny. Během této doby se vrstva kalu ze dna odsávala zvláštním nástrojem v podobě duté koule, kterou se na tyči smýčilo dno bazénu. Hladina se čistila plátnem napjatým v rámu. Voda tedy byla opravdu čistá málokdy. Dnešní člověk si těžko představí, jak voda vypadala, když lázně navštívilo 200 vojáků místního regimentu, kteří se koupali naposledy po narození a pevně věřili, že až je budou umývat po druhé, budou jejich duše již v ráji, kde je mýdlo, neřku-li žíněnka nebo kartáček na zuby holou zbytečností. Ve velmi omezené míře se v některých lázních občas provozovala skrytě i prostituce a lazebník někdy spiklenecky nabízel své zboží jako "komplet menu", "cigaretu" nebo v jiných dvojsmyslných narážkách. Díky islámské sexuální "osvětě" šly ovšem tyto "obchody" asi bídně. Intenzita, s jakou byly městské lázně využívány, vyplývala jednak z faktu, že tehdy prakticky nikdo ve městě neměl doma koupelnu, ba většinou ani vodovodní kohoutek, jednak z obecně známého vztahu mezi muslimským rozhřešením a vodní očistou. "Gos" - vodní očista je u všech muslimů jedním ze základních příkazů víry, a někdy se mezi víru a tuto formu očisty klade dokonce rovnítko. Proto bylo možné za dob mého mládí vidět pravověrné muslimy již za časného rána s ukazováčky vraženými do uší, jak se hrdinně s příslušnými modlitbami ponořují do páchnoucí vody, aby jim byly obratem odpuštěny všechny tělesné i duševní hříchy, za něž rigidní vykladači islámu považují téměř vše, co je pro vztah muže a ženy přirozené. Nakonec si ještě věřící vypláchne ve vodě ústa - a duševní očista je hotova. Je zvláštní, že při tom všem ještě lidé věří, že voda z bazénu pomáhá léčit, a to například i otevřené rány, vyrážky všeho druhu, a dokonce prý i … kýlu. Když už jsme u pověr, musím dodat, že o lázních a dění kolem nich vznikaly i různé neuvěřitelné, většinou hrůzostrašné příběhy a pověsti. Zřejmě tomu napomáhala atmosféra lázní, která se někomu mohla zdát strašidelnou i za dne, neřku-li v noci, kdy utichl denní ruch a velký bazén osvětlovala jen jedna zkomírající šedesátiwattová žárovka. Bizarní prostředí pobízelo fantazii k výmyslům o ďáblech, obrech a duších propadlých peklu. Ale často stačilo rozšířit i zcela nevinnou příhodu a jak se pověst o ní šířila, podle známého pravidla narůstala, dosahovala stále vypjatějších poloh a byla dopňována o další peripetie, až nakonec přerostla v opravdový horor. Navíc každý tuto příhodu automaticky vyprávěl v první osobě, jakoby neuvěřitelných událostí byl sám svědkem, nebo - a to častěji - jejich hlavním hrdinou. Takže i ta nejneuvěřitelnější příhoda byla vyprávěna mnoha lidmi jako zaručeně pravdivá - a za chvíli ji v mnoha obměnách znalo půl města. Sám si vzpomínám na vyprávění jednoho majitele čajovny, pana Faramorse, jehož hodnověrnost (kromě vypravěčova pokročilého věku a bezúhonnosti) zvyšuje i to, že byl téměř slepý. Tedy - jedné noci - bylo to (jak jinak) právě za úplňku - pocítil pan Faramorse neodbytnou potřebu vykonat v lázni svou duševní očistu. I když není jasné, jakého hříchu se starý pán mohl v tak pokročilém věku dopustit, musíme mu věřit aspoň to, že se do lázní skutečně vydal. Když tedy pan Faramorse odložil svůj oděv a pouze v bederní roušce a s konvičkou na omývání těla pod paží vstoupil do lázní, naskytnul se mu nečekaný obraz. Viděl kolem bazénu mnoho žen i mužů, jak se spolu bujně veselí. "Asi svatba," pomyslel si, a - jakoby svatba v lázních byla tou nejvšednější záležitostí - vykročil rázně k bazénu. Vtom mu ale tančící lidé zkřížili cestu, točili se kolem něj a pobízeli jej k tanci. Nejkrásnější dívka si odkryla tvář a s hříšným úsměvem na něj zvolala: "Polož, hochu, konvičku, pojď si skočit trošičku:" "Konvičku si nedám brát a nechce se mi tancovat," odvětil pan Faramorse, jakoby mluvení ve verších bylo pro každého Peršana zcela přirozené. Pak sklonil hlavu a jako beran se chumlem tanečníků prodíral k vytoužené koupeli. Ovšem, jak se tak tlačil, všimnul si, že tanečníci, kterých stále přibývalo, trochu pajdají. Podíval se lépe a – ó hrůza – - zjistil, že mají všichni místo levé nohy kopyto. Přestože se lázeňský řád v tomto ohledu nějak nevyjadřoval, tato skutečnost se jej tak dotkla, že si odplivnul a pohoršeně, ale beze strachu se na místě otočil a vracel se k lazebníkovi stěžovat si. Když mu začal vyprávět, co se děje u bazénu, lazebník se chvíli smál, chvíli podiveně kroutil hlavou a když přišla řeč na kopyta, zamyslel se a pak, zvednouc nohu, otázel se: "Říkáte, že měli kopyto - znamená to, příteli, že snad měli nohu jako já?" Pan Faramorse pohlédl níž a s hrůzou si uvědomil, že se zase dívá na odporné kopyto. Nešťastný majitel čajovny se konečně leknul natolik, že omdlel a praštil sebou o zem. Probral se až doma, kam jej - podle vlastní domněnky - odnesl vzdušnou cestou sám ďábelský lazebník. Když otevřel oči, zjistil, že má ještě stále v podpaží svou konvičku a že se mu tedy jistě celá věc nezdála. Když si později mimoděk konvičku prohlížel, všimnul si, že na jejím dně je vyryta súra z Koránu. I poklekl na zem a děkoval alláhovi, že návštěvu těch ďáblových lázní přežil.   |
|||||||
VZPOMÍNKY NA ÍRÁN |
||
| UVOD
xxx |
KRASOSMUTNENI
kapitola 1. |
POZNAMENANI
kapitola 2. |
| LIDICKY
kapitola 3. |
DOMACI LECBA
kapitola 4. |
PERSKE LAZNE
kapitola 5. |
| NESTOVICE
kapitola 6. |
BAREVNY SVATEK
kapitola 7. |
NEKLIDNA DOBA
kapitola 8. |
| OTCOVI PRATELE
kapitola 9. |
SKOLA
kapitola 10. |
VZPOURA A TREST
kapitola 11. |